Bára (30): K nedávno narozené dceři nic necítím. Chtěla bych zpátky svůj svobodný život

S manželem jsme velmi chtěli dítě. Dalo by se říct, že to byla poslední věc z našeho seznamu přání. Teď máme doma čtyřměsíční Aničku a já nic necítím. Možná tak únavu, vztek a svoje absolutní selhání. Někdy si přeji, aby byly věci jako dřív…

Mohlo by Vás zajímat:

Nora (30): Kamarádka vede bouřlivý život. Často jí závidím, protože s manželem a dítětem se nudím

Dítě jsme si přáli oba

S Danem (35) jsme už deset let. Za ty roky jsme toho spolu stihli vybudovat celkem dost. Koupili jsme si dům, který jsme svépomocí pět let dávali dohromady. Z práce jezdili rovnou domů a po večerech makali. Veškeré úspory jsme investovali právě do bydlení. Po pěti letech jsme před rokem a půl vydechli, protože jsme měli hotovo.

Za odměnu jsme si naordinovali dva týdny dovolené u moře. Potřebovali jsme nabrat síly a říct si, co bude dál. Právě během dovolené jsme se domluvili, že si chceme splnit další přání, a tím mělo být dítě. O Danovi jsem vždycky věděla, jak moc po něm touží. Sám je z pěti sourozenců.

Já neměla o čem přemýšlet, protože jsem taktéž chtěla rodinu. Po návratu domů jsme se tedy začali pokoušet o dítě. K našemu velkému překvapení se to podařilo celkem rychle. Oba nás zalil pocit štěstí. Hned jsme začali pracovat na dětském pokojíčku. Těšila jsem se, že nás čeká zase něco nového.

Mohlo by Vás zajímat:

Rudolf (54): Manželka na mě začala tlačit, chce další dítě. Ale já si na to už přijdu starý

Po narození dcery nic necítím

Celé těhotenství jsem si náramně užívala. Neměla jsem žádné větší potíže a mohla normálně fungovat. Dál jsme s Danem žili, jako by nic, jen s tím, že mi pod srdcem rostlo dítě. Na konci října jsme měli všechno nachystané a už jen čekali na příchod malého človíčka. Dcera se narodila během listopadu.

Když jsem ji poprvé držela v náručí, zděsila jsem se. Vůbec nic jsem totiž necítila. Nedostavily se žádné návaly mateřské lásky. Naopak. Spíše mě zachvátily panika a strach, zda to vůbec zvládnu. Po návratu z porodnice bylo všechno vzhůru nohama. Vše se točilo jenom kolem malé Aničky. Probdělé noci, věčně sama doma s dítětem.

Daniel se musí otáčet, aby nás uživil. Odchází brzy ráno a vrací se s večerem. Kolikrát malou ani nestihne a dá jí jen pusu na čelo. První dva měsíce jsem nikomu neřekla, jak to mám. Že se každé ráno budím otrávená a znechucená, protože mě zase čeká den jako přes kopírák. Všechno kolem dcery dělám s nechutí. Jakmile třeba začne brečet, cítím ohromný vztek.

Mohlo by Vás zajímat:

Marika (31): Chci mít dítě, ale manžel mi dal podmínku, kterou nedokážu splnit

Bojím se, že jsem špatná máma

Mám pocit, jako bych na nic neměla čas. Ani na maličkosti, jako je dojít si v klidu na toaletu nebo si vypít kávu. Od rána do večera jsem na nohách. Nejsem šťastná. A co hůř, nic k dceři necítím. Jistou povinnost se o ni postarat a to je tak všechno. Jinak všechno dělám tak nějak automaticky. Neradovala jsem se ani ve chvíli, kdy nám pediatrička řekla, jak skvěle dcera prospívá.

S kamennou tváří jsem to poslouchala, ale nic to se mnou nedělalo. Řeknu to tak, jak to je. Chybí mi náš starý život. Dovolené ve dvou, večerní procházky městem nebo klidný spánek. Teď si přijdu jako strhaný pes. Už jsou tomu čtyři měsíce a já jsem pořád na stejném místě. Vím, že bych se měla někomu svěřit. Možná je to dozvuk poporodní deprese. Já se za to ale stydím a bojím se, že už teď jsem špatná máma. Měl to někdo také tak?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (30): Manžel mi po narození dcery zakazuje chodit mezi lidi. Chce, abych byla domácí puťka

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.