Barbora (45): Po smrti mé sestry jsme si osvojili jejího syna. Dnes toho rozhodnutí lituji

Před více jak deseti lety jsem se musela rozhodnout, zda si osvojím syna své sestry Terezy. Ta zemřela i s partnerem na následky dopravní nehody. Připadalo mi správné postarat se o malého Ondráška. Dnes, kdy je z něj velký kluk, svého kroku lituji. Jsou s ním totiž samé problémy.

Mohlo by Vás zajímat:

Bětka (39): Adoptovali jsme s manželem romskou holčičku. Nebyli jsme ale připravení na to, co přijde

Osvojila jsem si syna své sestry

Moje sestra Ludmila byla hodný člověk. Určitě si nezasloužila zemřít tak mladá. Byla tehdy ve špatnou chvíli na špatném místě. Zemřela před deseti lety a nechala po sobě syna Ondřeje. Jeho osud byl tehdy v mých rukách. Pokud bychom se s manželem nerozhodli pro osvojení, pravděpodobně by skončil v nějakém ústavu. Byli jsme jeho jediní příbuzní.

Nakonec rozhodla skutečnost, že jsme se s manželem roky snažili o další dítě. Ondrův osud mi prostě nemohl být lhostejný. I když už jsme doma měli dvě děti, rozhodli jsme se, že ho přijmeme za vlastní. Po fázi dokazování a nekonečného papírování se nakonec osvojení podařilo. Ondra se stal řádným členem mé rodiny.

Dokud byl malý, dalo se s ním docela pracovat. Na můj vkus byl sice dost vzpurný a dominantní, ale slíbili jsme si s Markem, že to zvládneme. Zkoušeli jsme na něj aplikovat stejnou výchovu, jako na vlastní děti. To znamenalo, že jsme všechno řešili domluvou. Jenže on byl zkrátka jiný.

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (24): Nechtěné dítě jsem dala k adopci. Okolí mě týrá svými předsudky

Jsou s ním jen problémy

Když nastoupil do školy, doufali jsme se, že nám to pomůže v krocení jeho divoké povahy. Problémy s ním byly už v páté třídě. Poslouchala jsem jednu stížnost za druhou. Jak bije spolužáky, krade jim svačiny nebo utíká ze školy. Radili nám dát ho na kroužky, aby se vybil. Nebo aby začal docházet k nějaké terapeutce.

My věřili, že to zvládneme sami. Zahrnovali jsme ho láskou a doufali, že to bude stačit. Dnes je Ondrovi patnáct let. A problémy řešíme denně. Jeho chození za školu, noční úprky z domu. Občas nám ho domů přivede policie. Krade, lže a nejsme pro něj autorita. Zná minulost, takže jakmile jde do tuhého, osočí nás, že nejsme jeho skuteční rodiče a nemáme právo ho vychovávat.

A někdy mám pocit, že má pravdu. S osvojením jsem přijala povinnost postarat se o něj. Jeho chování mi to ale značně stěžuje. Jsou dny, kdy si své dávné rozhodnutí vyčítám. Nikdy jsme se s manželem nehádali tak, jako poslední dobou. Za každou hádkou stojí Ondra.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (35): Adoptovala jsem dítě, až teď na mě dolehlo, že není moje krev, a lituji toho

Těším se, až se naše cesty rozejdou

Nechci mu ublížit, ale občas mám chuť mu říct, ať táhne. Vztah s našimi dětmi nemá. A ony se tak snaží. Darovaly mu kus svého srdce, on je na oplátku psychicky deptá, navádí k hloupostem. Nejhorší je, že je nemá rád. Jako kdyby neměl rád nikoho. Mě, Marka a ani sebe. Jenom kolem sebe kope a každému ubližuje.

Odpočítává dny, kdy od nás bude moci odejít. Jako kdybychom mu snad ubližovali. Vážně jsme se snažili, aby měl plnohodnotný domov. Vychovávali jsme ho, milovali a chtěli, aby byl jeden z nás. On to ale podle všeho nechce. Říká se mi to jen těžce, ale i já se těším na den, kdy odejde. Za tu dobu, co tu je, zničil víc, než sám dokázal.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (49): Že je dcera adoptovaná, se nedozvěděla od nás. Musím nyní bojovat o její přízeň

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.