Facebook
Instagram
Hana při cestě domů z práce často využívala podchod pod vlakovou tratí. Jednoho dne však v tunelu zažila něco, co jí nahnalo strach.
Tahle příhoda se mi stala před necelým rokem. Žiju v malé obci s železniční tratí. Velmi často přitom využívám podchod, který je v jednom úseku cesty jedinou možností, jak se dostat na druhou stranu kolejí. Kdo však může, tomuto místu se vyhýbá. Hlavně večer totiž nahání hrůzu. Uvnitř se nachází jen jedno malé světlo, je zatuchlý a v některých částech je cítit rybina. Cesta skrz tunel vám prostě nepřinese zážitek, na který byste s láskou vzpomínali.
V tunelu se mnou někdo byl
Bydlím sama v garsonce a ten den jsem se vracela z práce. Byl už večer, velká tma, venku skoro nikdo. Byla jsem dost unavená, dokonce natolik, že jsem nenašla sílu, abych tunel obešla. Chtěla jsem být co nejdřív v posteli, a mířila proto nejkratší cestou domů. Musím přiznat, že se mi do podchodu vůbec nechtělo, ale zkrátka jsem to riskla.
Je dost dlouhý a docela úzký. Nepříjemné je, když do něj vstoupí někdo z druhé strany a míří přímo proti vám. Zvlášť žena má nahnáno, pokud jím zrovna kráčí sama. Tentokrát však nikdo nešel a já věřila, že nenáviděný úsek v klidu zdolám. Udělala jsem jen pár kroků, když jsem náhle před sebou spatřila stín. Zarazilo mě to, protože v tunelu krom mě vážně nikdo nebyl.
Obezřetně jsem pokračovala dál, jenže po dalších pár metrech se přede mnou zjevila záhadná bytost, která pomalu mířila k východu. Byla vysoká asi 170 centimetrů, koukala jsem jí přímo na záda. Začala jsem mít strach. Byla jsem už zhruba v polovině tunelu, když se stalo něco dalšího. Zničehonic zhaslo světlo a podchod se rázem ocitl ve tmě.
Vylezla jsem ven až po pěti minutách
Začala jsem panikařit a křičet, jenže nikdo mě neslyšel. Postupovala jsem dál, vracet se zpátky nemělo smysl. Neměla jsem u sebe nic, čím bych si posvítila, ani mobilní telefon. Byť jsem viděla v dálce východ, byla jsem tak rozrušená, že jsem se šourala ven jako hlemýžď. Byl to pro mě hororový zážitek. Asi po pěti minutách jsem celá rozklepaná konečně vylezla na ulici.
Neohlížela jsem se nalevo napravo. Nezjišťovala jsem, kam zamířila záhadná postava, která se objevila přede mnou. Prostě jsem pelášila domů. Když jsem rozrazila dveře, volala jsem rodičům, co se mi stalo. Bydlí nedaleko, což je výhoda. Máma se ihned sebrala a přijela za mnou. Povídaly jsme si až do noci a přespala u mě, abych se nebála.
Návrat do podchodu až s kolegou
Uklidnila jsem se a ráno byla zase v pohodě. „Třeba jsem si to jen vsugerovala, protože jsem se podchodu bála,“ říkala jsem si pro sebe. Tunelu jsem se pár měsíců vyhýbala a raději volila cestou domů delší trasu. Jednoho dne se ale ke mně přidal parťák z práce, před kterým jsem o události mlčela. Samozřejmě bez jakýchkoliv obav odbočil rovnou do podchodu. Šla jsem po jeho boku, dělala jako by nic, ale uvnitř mě byla malá dušička.
Celou dobu mi něco vyprávěl, já ho ale přestala vnímat a neustále byla na pozoru, jestli někoho nespatřím nebo neuslyším. Nestalo se tak, brzy jsme vylezli na druhém konci a já si zhluboka oddechla. Rozloučili jsme se a já mazala domů. Od té doby jsem do podchodu vstoupila ještě několikrát, pokaždé ale pouze v doprovodu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
