Facebook
Instagram
Pro Irenu je malebný rybník poblíž jejího rodinného domu skvělým místem pro oddych i načerpání sil. Právě tam se jí však jednoho dne stala děsivá příhoda, kterou si neumí vysvětlit a která jí dodnes nedá pořádně spát.
K rybníku, jenž leží nedaleko našeho domu, chodím opravdu ráda. Pro mě je to naprosto ideální odpočinková oblast. Líbí se mi i cesta k němu, která vede smrkovým lesem. Za vůbec nejatraktivnější ovšem považuji tamní lávku, kde se pokaždé s chutí na chvíli zastavím. Sednu si, strčím nohy do vody a přemýšlím o životě.
Slyšela jsem u rybníka děsivé kvílení
Na relaxační procházku k rybníku jsem vyrazila i tentokrát. Někdy chodím s kamarádkou Soňou, s níž vždycky pokecáme o ženských záležitostech. Ten den jsem tam ale zašla úplně sama. Byl jarní podvečer a venku panovaly příjemné teploty, které se šplhaly ke dvaceti stupňům. Cestou jsem potkávala docela dost lidí, když jsem ale přišla na lávku, nikdo tam nebyl. Upírala jsem zrak do vody a kochala se krajinou.
Uběhly možná dvě tři minuty, když jsem najednou zaslechla jakési kvílení. Vycházelo jakoby z druhé strany rybníka. Poslouchala jsem a dumala nad tím, co to vlastně je?! Úpění bylo postupem času stále intenzivnější a přibližovalo se. Byl to mužský hlas, nic dalšího jsem však nevypátrala. Myslela jsem, jestli se někdo netopí, nikoho jsem ale ve vodě neviděla a hladina rybníka byla absolutně klidná. Kvílení asi po pěti minutách utichlo a já se vypravila na cestu domů.
Kvílení se druhý den opakovalo
Nedalo mi to, vytáhla jsem mobil a zavolala Soně, abych jí vylíčila, co se mi stalo. Nechtěla tomu věřit a tvrdila mi, že jsem si hlas vsugerovala nebo se mi prostě něco zdálo. Jenže doma mi událost neustále šrotovala v hlavě a další den ráno jsem se k rybníku vydala znovu. Šla jsem poměrně svižnou chůzí a cítila lehkou nervozitu.
Přišla jsem na lávku a dívala se do vody. Panoval tam absolutní klid. Rozhlížela jsem se na všechny strany, ale žádné zvuky jsem nezaslechla. Když už jsem to pomalu vzdávala a rozhodla se pro návrat, znovu se to ozvalo - celkem hlasité kvílení, které se ke mně pomalu přibližovalo.
Bylo to děsivé, otočila jsem se, seběhla z lávky a pádila domů. Na druhý den jsem k rybníku vyrazila se Soňou a jejím bratrem, strávili jsme tam asi hodinu, žádné hlasy ani zvuky jsme ale nezaregistrovali. Nechápala jsem… Kamarádka mě uklidňovalo, já se ale nenechala ukonejšit. Vím moc dobře, co jsem slyšela.
Manžel mi nevěří
U rybníka jsem od té doby byla asi stokrát, žádné úpění jsem však už neslyšela. Musím říct, že od dne, kdy jsem kvílení slyšela poprvé, moc dobře nespím. I když mám úžasnou rodinu a jsem zamilovaná. S manželem Martinem vychováváme ročního syna Matyáše, který je můj největší poklad a drží mě psychicky nad vodou stejně jako partner, s nímž jsem se o svůj zážitek podělila.
Pochopitelně mi nevěřil... „Máš bujnou fantazii,“ usmíval se na mě a pak mi vlepil pusu. Já si ale trvám na svém a doufám, že celé záhadě jednou přijdu na kloub.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
