Facebook
Instagram
Adéla na anděly nikdy nevěřila, jednoduše neměla důkaz. Ten dostala ve chvíli, kdy se topila. Bylo téměř jisté, že zemře, kdyby její osud na poslední chvíli nezvrátila zářící bytost z hlubin.
O tom, že každý z nás máme svého anděla strážného, jsem sice četla, ale nevěřila tomu. Představa, že je mi neustále na blízku někdo neviditelný, kdo mě ochraňuje, mi přišla absurdní. Až v momentě, kdy jsem hleděla tváří v tvář smrti, se stalo něco, co bych označila za zázrak.
Přítel nevěděl, že neumím pořádně plavat
To, co vám budu vyprávět, se odehrálo před třemi lety. S tehdejším přítelem jsme si užívali života. Nic jsme neplánovali, jednali jsme spontánně. Když v osm hodin večer navrhnul, abychom se jeli vykoupat do zatopené pískovny, přišlo mi to jako skvělý nápad. Až na místě jsem si uvědomila, že přítel Tom neví, že neumím pořádně plavat.
Ze začátku jsem dlouho otálela na břehu a jen se rozhlížela. Tomáš už na mě z poloviny pískovny pokřikoval: ,,Tak jdeš do vody?“ Dostala jsem strach. ,,To zvládneš, prostě budeš máchat rukama a nohama, aby ses neutopila,“ utěšovala jsem se. Mojí výhodou bylo, že byla tma, takže můj plavecký styl Tomáš moc neviděl.
Jediné světlo pocházelo od měsíce. Bylo to vlastně docela romantické. Nějak jsem doplavala za Tomem, chvíli jsme laškovali ve vodě a pak začal Tomášovi zvonit telefon. Doplaval ke břehu, aby přijal hovor. Já se mezitím plácala ve vodě. Snažila jsem se přiblížit k břehu a nemohla se dočkat chvíle, kdy konečně budu stačit.
Když jsem se topila, někdo mě zachránil
Už už jsem se chtěla postavit, ale místo na dno jsem šlápla do prázdna. Nalokala jsem se vody a začala se topit. Bylo to tak rychlé, že jsem na Toma ani nestihla zavolat. Postupně jsem klesala ke dnu. Začala jsem panikařit a před očima mi naskakovaly podivuhodné obrazy. Tváře rodičů, veselé okamžiky z dětství. Byla jsem přesvědčená, že se utopím.
A právě v ten moment se to stalo. Zničehonic se pod vodou objevila postava. Nešlo ale o člověka. Dodnes si vybavuji, jak to vypadalo. Byl to anděl. Vypadal jako mladá holka se zlatými vlasy. Táhla mě zpět na hladinu a celou dobu se na mě láskyplně usmívala.
Když jsem se vynořila a zalapala po dechu, už jsem slyšela Tomáše, jak mě hystericky volá. Běžel si pro mě do vody a vytáhl mě na břeh. Musela jsem z plic nejdříve vykašlat vodu, abych mohla vůbec mluvit. ,,Já měl takový strach. Byla jsi strašně dlouho pod vodou a já tě nemohl najít,“ brečel. Já si zatím přehrávala v hlavě, co se během posledních dramatických minut událo.
O andělech už nepochybuji
Když jsem se vzpamatovala, došla jsem ke břehu a tiše poděkovala. Tomášovi jsem to ani neříkala, protože jsem měla sama co dělat, abych to zpracovala. To bylo poprvé, kdy jsem viděla svého andělíčka. Podruhé se mi zjevil o několik let později. Seděli jsme s tátou v autě, které havarovalo.
Táta byl v kritickém stavu. U jeho nemocniční postele jsem každý den potkávala anděla, který ho dle mého soudu zachránil. Už nikdy o andělech nebudu pochybovat. To, že s námi nejsou denně, neznamená, že nás nehlídají. Já na toho svého nedám dopustit.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
