Jaromír (42): Na nové policejní služebně jsem zažil něco, co už mě navždy bude děsit

Devět let jsem působil na služebně, kterou jsem musel před časem opustit. Byl jsem přeřazen na jiné oddělení. Nacházelo se v přízemí jedné starší starší budovy. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že to místo nebudu mít rád.

Mohlo by Vás zajímat:

Iveta (51): Chtěla jsem se ze žalu zabít. Pak se stalo něco, co běh událostí radikálně změnilo

Na nové služebně jsem se necítil dobře

Když si vzpomenu na první dojem, který na mě budova udělala, rozhodně nebyl dobrý. Staré vrzající vchodové dveře, ponuré místnosti. Mezi mojí kanceláří a dalšími odděleními vedla dlouhá chodba, na jejíchž obou koncích se nacházelo velké zrcadlo. Takže když jsem tudy procházel, díval jsem se sám sobě do tváře.

Přes den to tak děsivé nebylo, zato večer... Poprvé, kdy jsem se na služebně necítil bezpečně, bylo asi měsíc po mém nástupu. Zůstal jsem v práci jen já a kolega, který nakonec odešel jako první. Já ještě musel roztřídit a založit nějaké dokumenty. Znamenalo to, že tou chodbou půjdu hned několikrát.

Bylo asi devět večer, když jsem vyrazil z kanceláře na první cestu. Když jsem chodbou procházel, začaly zničehonic poblikávat žárovky. Jako policista jsem v životě zažil hodně a neměl bych se takových věcí bát. Opak byl ale pravdou. Chodba působila děsivě a řekl bych, že i nebezpečně.

Mohlo by Vás zajímat:

Nikola (36): Dlouho jsem se zdráhala jet na chalupu, kde mi zemřela mamka. Byla to chyba

V chodbě jsem slyšel kroky bosých nohou

Šel jsem se šanony pod paží a díval se na sebe v zrcadle. Kousek za zády jsem slyšel kroky. Chůze napovídala tomu, že dotyčná osoba nemá boty. Její chodila pleskala o podlahu. Když jsem se otočil, nikdo za mnou ale nebyl. Pár okamžiků jsem nehnutě stál a soustředil se, zda uslyším nějaký zvuk. Na chodbě ale bylo hrobové ticho. Jen ty žárovky pořád poblikávaly.

Když jsem došel na konec chodby, zhasnuly úplně. Rozhodl jsem se, že zbytek práce dodělám příště a raději jsem šel domů. Až když jsem budovu opustil, cítil jsem se bezpečně. Měl jsem mít pár dní volno. Využil jsem je k odpočinku a nabrání sil. Do práce jsem se ani trochu netěšil.

Měl jsem pořád divný pocit. Brzy jsem pochopil proč. Opět jsem zůstal v kanceláři déle. A zase sám. Potřeboval jsem dopsat pár protokolů. Když jsem měl vše hotové, šel jsem znovu založit papíry. Záměrně jsem si nechal otevřené dveře kanceláře.

Mohlo by Vás zajímat:

Madlenka (23): Den po smrti psího přítele jsem zažila něco stěží uvěřitelného. Lépe se mi teď ale spí

Bojím se být v budově sám

Když jsem vyšel z archivu, všiml jsem si, že jsou zavřené. Asi průvan, myslel jsem si. Šel jsem pomalu do kanclu. Zhruba v polovině cesty jsem ucítil ledový průvan. Zastavil jsem se a díval se na svůj odraz v zrcadle. Chtěl jsem rozsvítit další část chodby, ale to už jsem nezvládl. V zrcadle jsem vedle svého odrazu viděl ještě někoho. Polonahou ženu s nepřítomným výrazem.

Leknutím jsem zařval a vzal nohy na ramena. Z budovy jsem vylétl jako namydlený blesk. ,,Co to sakra bylo?“ vydechoval jsem na chodníku. Domů jsem běžel jako o závod. Druhý den jsem skoro odmítal jít do práce. Zašel jsem za šéfem, abych se ho zeptal na historii budovy. Ten mi s ledovým klidem oznámil, že se v ní nic hrozného nestalo. Tak si raději dávám pozor, abych tam nikdy nezůstával sám.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (18): Vyvolaly jsme s kamarádkami ducha zemřelé babičky. Takovou chybu už nikdy neuděláme

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.