Iveta (51): Chtěla jsem se ze žalu zabít. Pak se stalo něco, co běh událostí radikálně změnilo

Nikdy nevíme, kolik času nám zbývá. Můj manžel Martin zemřel jenom proto, že byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Šel do obchodu pro čerstvé rohlíky a když přecházel ulici, smetlo ho auto. V nemocnici bojoval pár dní o život, ale marně. Poté, co zemřel, jsem měla pocit, že se bez něj zblázním.

Mohlo by Vás zajímat:

Arnošt (35): Matka mi nevěřila, že za mnou chodí zesnulý strýc. Pak se stalo něco, co ji přimělo změnit názor

Po manželově smrti jsem chtěla také zemřít

Martin byl mojí životní láskou. Zplodili jsme spolu dvě dcery, které lusknutím prstu přišly o otce. Miloval je, udělal by pro ně cokoliv. Obě se po jeho smrti semkly a snažily se mi být maximální oporou. Neměly to ale lehké. Když Martin zemřel, moje životní jiskra vyhasla. Chodila jsem jen do práce a jinak byla doma.

Utápěla se v žalu, smutku a nespravedlnosti, která nás potkala. Nic nedávalo smysl. Přiznám se, že mě holky donutily navštívit psychiatra. Moje myšlenky byly víc než černé. Chtěla jsem to vzdát a odejít za Martinem. Nemyslím si, že by mi to nějak pomohlo, ale holky byly klidnější a já se mohla vypovídat nezaujaté osobě.

Když jsem slavila padesátiny, znovu to na mě padlo. Nechtěla jsem ani žádné organizované veselí, ale holky trvaly na svém. Sjela se k nám celá rodina. Všichni se kvůli mně tvářili statečně. Skoro jako by se nic nestalo. Taková oslava byla spíše za trest. Když všichni odešli, ulehla jsem s fotkou svého muže do postele a pustila se do vzpomínání.

Mohlo by Vás zajímat:

Dagmar (25): Ulehla jsem do babiččiny postele. Díky tomu se setkala se zesnulým dědou

Naplánovala jsem si sebevraždu

,,Kéž bys tu mohl být se mnou. Pamatuješ, jak si sliboval, že na moje padesátiny poletíme do Egypta?“ mluvila jsem k fotce. ,,Moc mi chybíš. Ani nevíš jak. Tak moc bych teď chtěla být s tebou,“ řekla jsem a propukla v pláč. Už ani nevím, kolik bylo hodin. Vybavuji si jen to, jak se zničehonic rozsvítila lampička. Třikrát po sobě zablikala a pak zůstala rozsvícená.

V tu chvíli mi nedošlo, že mi Martin možná dává znamení. Lampičku jsem zhasla a znovu ulehla. Ona se ale po chvilce znovu rozsvítila a opět třikrát zablikala. Nechala jsem ji svítit a dál se utápěla v žalu. Uběhl rok a s tím bylo spojené i první výročí manželovy smrti. Za tu dobu, co mezi námi nebyl, jsem se nehnula z místa.

Moje myšlenky se čím dál tím častěji uchylovaly k tomu nejkrajnějšímu řešení. Stále jsem uvažovala nad tím, že to tady ukončím. V den výročí manželovy smrti jsem se rozhodla, že to udělám. Seděla jsem na posteli a chystala se holkám napsat dopis na rozloučenou.

Mohlo by Vás zajímat:

Stela (29): Zesnulý táta mi chce vzít mamku. Nebýt mé předtuchy, vyšlo by mu to

Manželovo poselství mi zachránilo život

V pokoji byla tma a já byla odhodlaná skočit z našeho osmého patra. Když jsem si stoupla, že je čas, v bytě se rozsvítila všechna světla. V kuchyni, na toaletě, v obýváku. Náš byt byl zkrátka celý rozsvícený. Bylo to velmi uklidňující. Šla z toho síla a energie.

Najednou mi myšlenka, že se zabiju, přišla zcela irelevantní. Cítila jsem, že Martin je tu se mnou. Jak? Prostě jsem to cítila. To poznáte, když je s vámi někdo, koho milujete. Místo skoku z balkónu jsem ulehla do postele. Poprvé od manželovy smrti jsem se dobře vyspala. Měla jsem tu noc i sen. Setkala jsem se s Martinem v Egyptě. ,,Ještě nepřišel tvůj čas,“ laskal mě na pláži ve vlasech. Manželův odchod jsem díky této zvláštní příhodě překonala. Vím totiž, že na mě dohlíží. Na naše výročí svatby se chystám do Egypta. Věřím, že nešlo o poslední setkání.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Čeněk (28): Víra v něco víc se mi vyplatila, díky ní komunikuji se zesnulým tátou. A nejen já

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.