Jaroslava (39): Dostala jsem smyk na náledí. A pak se stalo něco, co mi zachránilo život

Poslední dobou jsme se s manželem Liborem hodně hádali. Měl ke mně neustále nějaké výhrady. Při poslední hádce jsem raději utekla, protože už jsem toho zkrátka měla dost.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (25): Koupila jsem auto po zemřelém, mám pocit, že mě hlídá. Jednou mi dokonce zachránil život

Hádky s manželem

Oba jsme už unavení z toho, co se děje. Skoro nikam nesmíme. Všechno je zavřené. Jelikož jsme s Liborem pořád doma, hádky jsou u nás na denním pořádku. Věřím, že v tom nejsme sami. Ale to pro mě není útěcha. Libor je poslední týdny podrážděný už od rána. Naše dny jsou pořád stejné.

Teď, když přišly další zákazy, Libora to velmi rozčílilo. Potřeboval si někde ulevit a na ráně jsem právě já. Zničehonic se do mě pustil. „Máš tady nepořádek, měla bys uklidit. Taky něco pořádného uvař,“ peskoval a máchal u toho rukama. „Co ti je? Tady je tak čisto, že by se dalo ze země jíst,“ řekla jsem na svoji obhajobu. Ryl do mě skoro hodinu v kuse.

„O co ti jde? Mám někam odejít, abys měl klid?“ zeptala jsem se ironicky. „Jo, to bude přesně ono. Vypadni a už se nevracej, mám tě plné zuby,“ pronesl plný nenávisti. Naštvaně jsem si vzala kabát, klíčky od auta a utekla jsem z bytu. Když jsem běžela z autu, uklouzla jsem. Bylo pořádné náledí. Blesklo mi hlavou, jestli  nebude lepší se vrátit domů.

Mohlo by Vás zajímat:

Viktorie (23): Koupila jsem si byt od jedné stařenky. Nic lepšího mě nemohlo potkat

Tátův hlas

Měla jsem ale takový vztek, že jsem nakonec do auta nasedla. Rozhodla jsem se vyrazit za město k lesu, kde se projdu a bude mi líp. Chybělo pár kilometrů, když jsem najednou přestala ovládat řízení. Vjela jsem na hodně namrzlou vozovku. Z jedné strany silnice byl sráz. Skutálet se s autem dolů, nejspíš to nepřežiji.

Zmocnila se mě panika a pocit, že to nezvládnu. Nejsem zase tak moc vyježděný řidič. Držela jsem volant a hlavou se mi honily myšlenky o mém životě. Pak se něco změnilo. Měla jsem sice položené ruce na volantu, ale nebyla jsem to já, kdo jím otáčel. To mě vyděsilo ještě více. To musí být táta, napadlo mě.

Auto jsem totiž po jeho smrti podědila. Je to více než sedm let. Jakmile jsem nad tím začala přemýšlet, jako bych zaslechla v autě tátův hlas. Šeptem mi říkal: „Nesmíš tak prudce šlapat na brzdu, to by tě mohlo vyhodit do smyku. Nech to na mně, já tě z toho dostanu.“ Skutečně, nezvladatelné auto bylo pod jeho kontrolou.

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (32): Můj anděl strážný mě ochránil lépe než vlastní otec

Strážný anděl mi pomohl

Ani nevím jak, ale najednou jsem přijížděla k lesu, kde jsem zaparkovala. Ohlédla jsem se dozadu a na vteřinu jsem spatřila tátovu tvář. Mrknul na mě a byl pryč. Seděla jsem v autě a začala jsem brečet. Cítila jsem se hrozně. V hlavě mi začaly vířit myšlenky, hádky s manželem, to že tu táta není, najednou mě chytla skličující úzkost. Vtom mi zazvonil telefon.

Volal Libor. Nechtěla jsem to brát, stejně se ozval, aby mi zase vynadal. Jenže byl neodbytný a volal pořád dokola, až jsem hovor přijala. Spustil: „Kde jsi, miláčku? Jsi v pořádku? Doma spadla fotka, kde jsi se svým otcem. Dostal jsem strach. Vrať se domů.“ Najednou bylo z jeho hlasu cítit, že mě má ještě pořád rád.

Musel pro mě dojet druhým autem, protože jsem se bála jet zpět. Když jsme přišli domů, chtěl mi Libor ukázat rámeček s fotkou. Ten ale stál na svém klasickém místě. Libor se dušoval, že skutečně spadnul. Bylo to znamení?

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (32): Zažila jsem něco jako klinickou smrt. To anděl mě poslal zpět na zem

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.