Jindřiška (55): Syn mě zachránil za pět minut dvanáct. Dostala jsem šanci napravit vše, co jsem napáchala

Stydím se za to, jak jsem se v určité fázi svého života chovala. Bohužel zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Dnes jsem snad z nejhoršího venku, ale i tak se bojím, abych do toho zase nespadla. Za to, že dnes žiji, vděčím svým dětem, které to se mnou neměly jednoduché.

Mohlo by Vás zajímat:

Viola (27): Matka celý život marně bojuje s alkoholem. Teď se na mě obrátila s nezvyklou prosbou

Začala jsem být na všechny zlá

Po většinu svého manželství jsem se k Jardovi chovala jako k onuci. Myslela jsem si, že mu můžu řídit život. Svoji lásku jsem mu dávala najevo jen velmi zřídka. Do doby, než se narodily děti, to podle mě ještě bylo docela pohodové. Po porodu se ale ve mně něco zlomilo a já začala být ustavičně zlá.

Mám tím na myslí vnitřně zlá. Jardu jsem od rána do večera peskovala, urážela a dávala mu najevo, že je k ničemu. On se se svojí povahou dobráka vždy choval tak, že mu to nevadí. Čím víc mi toleroval, tím víc jsem mu zatápěla. K tomu jsem začala chorobně žárlit a v neposlední řadě pít.

Nejprve nevinnou skleničku denně. Ze skleničky se brzy stala láhev. S rostoucími promile v krvi se stupňovala i moje zlost a agresivita. To už se Jarda začal bránit. ,,Co se s tebou děje? Proč jsi pořád tak zlá? Co jsem ti udělal?“ durdil se, ale mně to bylo jedno. Stíhala jsem ho na telefonu a doma mu dělala žárlivé scény. Náš společenský život šel do kopru. Neuvědomila jsem si, jak se mi Jarda vzdaluje.

Mohlo by Vás zajímat:

Taťána (41): Po dceřině tragické smrti jsem propadla alkoholu. Paradoxně mě zachránilo manželovo neštěstí

Manžel mě opustil a vlastní děti jsem vyhnala

V modelu já věčně rozzuřená pod parou a Jarda věčně v háji jsme žili tři roky. I děti mě prosily, abych toho nechala, nebo táta odejde. ,,Ten slaboch? Na to nemá,“ smála jsem se. Tak moc jsem si jeho láskou byla jistá, že mi to přišlo vskutku vtipné. Když jednoho dne Jarda řekl, že pokud se nepůjdu léčit, odejde, zpila jsem se do němoty.

Našly mě děti, které už díky bohu byly ve věku, kdy mě tolik nepotřebovaly. Prosily mě, abych přestala pít a šla na léčení. Vysmála jsem se i jim. Jarda mi dal ještě několik šancí, než se rozhodl mě definitivně opustit. Pořád jsem nevěřila tomu, že by to dokázal. Měla jsem ho za slabocha, který si beze mě nezaváže ani botu.

Když stál ve dveřích našeho domku se slovy Já odcházím, došlo mi, že jsem to pokazila. Bohužel jsem se nezachovala tak, jak bylo v danou chvíli žádoucí. Místo snahy se změnit jsem kolem sebe začala kopat. Vyhnala jsem děti z domu a nadávala jim. Jardu jsem ještě chvíli terorizovala, abych mu ukázala, kdo jsem.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanka (31): Dostaly mě poporodní deprese, rok jsem se musela léčit. Málem jsem to neustála

Chtěla jsem spáchat sebevraždu, ale syn mě zachránil

Moje pití a pojídání antidepresiv mě dohánělo k zoufalým činům. Nestyděla jsem se sednout pod parou za volant a jet si pro další láhev vodky. Lidé na mě koukali skrz prsty, ale mně to bylo jedno. Jako všechno kolem. Pak přišel nápad v podobě sebevraždy. Zkrátka spolykat všechny prášky, co máme doma, a pořádně je zapít.

Jako zázrakem zrovna ten den přijel jeden ze synů na návštěvu. Chtěl si promluvit. Našel mě ležet bezvládnou na zemi s pěnou u pusy. Bylo to za pět minut dvanáct. Prošla jsem si detoxikační kúrou a pobyla si několik měsíců v psychiatrické léčebně. Diagnóza zněla jasně: depresivní stavy se sebevražednými sklony. Jarda je sice pryč, ale moje děti nade mnou hůl ještě nezlomily. Dostala jsem druhou šanci a tu nesmím promarnit.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (21): Přítel mi v opilosti řekl, co si o mně doopravdy myslí. Tato slova by neodpustila žádná žena

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.