Kateřina (31): V dětství za mnou chodila neznáma holčička. Její tajemství mi prozradila až má dcera

Když jsem byla dítě, občas za mnou v noci přišla malá holčička. Měla dva copánky s mašlí a modré kšandy. Jen stála u mé postele a líbezně se na mě usmívala. Vždycky mě velmi zajímalo, kdo to je a co po mě chce. Dnes už vím, kdo to tehdy byl.

Mohlo by Vás zajímat:

Diana (35): Syn plakal, že za ním chodí v noci nějaká holčička. Šokovalo mě, kdo by to mohl být

Když jsem byla dítě, chodila za mnou malá dívka

Bylo mi pět, když ke mně ta holčička přišla poprvé. Stála ve dveřích mého pokoje a usmívala se. „Kdopak jsi?" ptala jsem se beze strachu. Ona jen poskočila na místě, ale nic neřekla. „Já jsem Kačka a ty?" ptala jsem se dále. To už ale dívka zmizela. Chodila v nepravidelných intervalech. Někdy u mě seděla celou noc, jindy pobyla jen pár minut.

Když jsem to říkala své mamce, tvrdila mi, že to byl jen nějaký sen. Jenže dívka za mnou chodila několik let. Už jsem její návštěvy brala jako samozřejmost. Štvalo mě, že nemluví. Vždy jen postávala, nebo seděla, a hleděla na mě. Je pravdou, že když nepřišla, připadala jsem si tak nějak v nebezpečí.

Jakmile se objevila, cítila jsem se klidná a pod ochranou. Naposledy se mi zjevila, když mi bylo asi třináct let. Tehdy poprvé promluvila. „Ještě chvíli a budeme spolu," pronesla a zmizela. Z těch slov mě mrazilo. Daly se vyložit hned několika způsoby. Například tím, že ona je duch a já co nevidět zemřu. A setkáme se na onom světě.

Mohlo by Vás zajímat:

Judita (35): Nevěřila jsem dceři, že má neviditelného kamaráda. Pak zachránil život její mladší sestře

Navštěvovala mě moje dcera z budoucnosti

Nikdy jsem ji ze své hlavy nedostala, avšak už jsem to neřešila. Byla jen vzpomínkou na mé dětství. Když mi bylo dvacet čtyři let, porodila jsem dceru. S manželem jsme jí dali jméno Agnes. Pro to jméno jsem byla rozhodnutá už dlouhé roky. Možná už od dětství. Agnes rostla v moudrou a bystrou holčičku.

Když jí bylo šest let, s něčím se mi svěřila. „Víš o tom, že už jsme se viděly dřív?" řekla a dokonale mě tím zaskočila. „A kde prosím tebe?" smála jsem se. „Pamatuješ si, že když jsi byla malá, chodila za tebou ta holčička?" zeptala se zcela vážně. A ve mně hrklo. Hned se mi ta vzpomínka živě vrátila. „Jak o tom víš? Nikdy jsem ti o tom neříkala," divila jsem se.

„Mami, to jsem byla já," mrkla na mě Agnes. „To přeci není možné," lapala jsem po dechu. „Já sama byla dítě a ty jsi byla píseň daleké budoucnosti," snažila jsem se jí to vysvětlit. „Věř mi, mami, byla jsem to já," dodala a dál si malovala. Několik dní jsem její slova nemohla vymazat z paměti. Připadala jsem si jako blázen, protože to nedávalo smysl.

Mohlo by Vás zajímat:

Alice (40): Když jsem byla malá, navštěvoval mě neznámý muž v kápi. Dnes chodí za mým synem

Nemá to žádné racionální vysvětlení

Při oslavě sedmých narozenin mé Agnes jsem ale konečně uvěřila. Učesala si dva copánky s mašlemi a oblékla modré kšandy. Při pohledu na ni jsem si byla jistá jako nikdy. Ta holka z dětství byla vážně moje dcera. Možná si říkáte, že to udělalo stejné oblečení a vlasy, ale kdepak! Ten výraz, to poskakování a ten významný pohled... všechno bylo stejné.

Nedokážu si vysvětlit, jak je to celé možné. Jak by mě mohla moje dcera navštěvovat v daleké minulosti? Zní to jako z nějakého sci-fi filmu, ale jak se zdá, někdy se věci dějí, a nemusí mít žádné racionální vysvětlení.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Leona (35): V mládí jsem měla schopnost, kterou mi nikdo nevěřil. Teď ji zdědila moje dcera

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.