Facebook
Instagram
Klára se dost nadřela, aby získala místo asistentky obchodního ředitele. Práce jí šla pěkně od ruky a šéf si ji nemohl vynachválit. Dokonce ji začal s sebou brát na veletrhy, které pomáhala organizovat. Jednou se to ale trochu zvrtlo.
Svoji práci asistentky miluji. Jsem pravou rukou obchodního ředitele. Nejvíce mě baví organizace veletrhů. Zkrátka a dobře, svoji práci bych neměnila. Jsem v ní naprosto spokojená. Až na jednu věc...
Na místo asistentky jsem se dost nadřela
Musela jsem projít čtyřmi koly výběrového řízení, aby mi to místo říkalo pane. Ani začátky nebyly lehké. Měla jsem tři měsíce na to, abych ze sebe dostala to nejlepší a mohla zůstat. Čtvrt roku jsem se snažila a dřela. Kvůli horší angličtině jsem začala třikrát týdně docházet na jazykový kurz.
Tak moc jsem o to místo stála. V den, kdy mi končila zkušební doba, si mě zavolal sám šéf Radovan (40). ,,Tak co myslíte, necháme si vás?“ zeptal se. ,,Moc bych si to přála,“ odvětila jsem a z jeho výrazu usoudila, že to mám v kapse. ,,Máte štěstí. Vaše snaha uspět se vyplatila. Vítejte v našem týmu. Snad nás nezklamete,“ podával mi ruku.
Domů jsem šla s úsměvem od ucha k uchu a v ruce třímala pracovní smlouvu na dobu neurčitou. K tomu služební notebook a telefon. Ze svého úsilí být na své pozici dobrá jsem ale nepolevila. Denně jsem se snažila odvádět co nejlepší práci. Vždycky jsem byla docela aktivní, takže jsem firmu v některých ohledech posunula kupředu.
Šéf mě poprosil, abych s ním jezdila na veletrhy
Přítel Filip (30) mi úspěch přál. Byl velmi tolerantní. Když věděl, že na něčem dělám nebo že se zrovna chystá větší veletrh, dal mi prostor. Jakmile pracovní vytížení opadlo, snažila jsem se mu všechno vynahradit.
Když jednoho dne přišel Radovan s tím, že veletrh, který jsem organizovala v Německu, dopadl na jedničku, položil mi na stůl nabídku: ,,Další veletrh nás čeká v Bratislavě. Byl bych tentokrát rád, kdybyste jela se mnou.“ Přijala jsem to všema deseti. Pryč jsem měla být dva dny. Filip neřekl ani slovo a já vyrážela vstříc novým zážitkům.
Akce se vyvedla na výbornou a Radovan si přál, abych s ním na veletrhy jezdila pravidelně. Vždy jsme byli ubytovaní ve stejném hotelu, ale každý v jiném pokoji. Při posledním veletrhu ale přišla změna. Radovan nám zabukoval společný pokoj se slovy, že byl poslední. Naivně jsem mu věřila. Uložila jsem se do postele a se vší úctou požádala šéfa, aby si lehl na gauč. ,,No tak, už si nemusíme na nic hrát,“ usmál se a pohladil mě po tváři.
Když nebudu hrát jeho hru, přijdu o místo
,,Já si na nic nehraju,“ opáčila jsem, aniž bych věděla, o čem vlastně mluví. Radovan mě začal líbat. ,,Co to děláte?“ odstrčila jsem ho. Radovan rychle přešel na tykání. ,,Klárko, já jsem se do tebe zamiloval. Už od prvního dne jsem věděl, že tě musím mít. Tak mi to teď nekaž,“ prosil a dál se snažil o polibek. ,,Já mám přítele, kterého miluji. Nechci mu ublížit,“ bránila jsem se.
,,Děláš chybu,“ varoval mě a ulehl na gauč. Druhý den jsme dokončili pracovní úkol a odjeli domů. Filipovi jsem nic neřekla a doufala, že to celé vyšumí. Jenže Radovan mě nadále uhání. Teď přistoupil k něčemu, co bych s klidem nazvala vydíráním. Pokud mu nebudu lásku opětovat, se svým pracovním místem se mohu rozloučit. Ve firmě sice dále pracuji, ale cítím klid před bouří.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
