Monika (28): Mansardy na chalupě jsem se vždycky bála. Jednou jsem tam ale musela jít a nestačila se divit

Monika (28): Mansardy na chalupě jsem se vždycky bála. Jednou jsem tam ale musela jít a nestačila se divit
Zdroj: Unsplash

Monika si oblíbila podkrovní pokoj na chalupě, kam se jako malá bála chodit. Později zjistila zvláštní věc – ať už je v mansardě jakkoliv dlouho, reálný čas „venku“ neutíká. Než přišla na to, jak toho využít, otec nechal opravit starožitné hodiny a všechno se vrátilo do normálu. 

Michaela Hájková
Michaela Hájková 03. 07. 2023 17:00

Mansardy na naší chalupě jsem se jako dítě strašlivě bála. Později jsem se jí ze zvyku dál vyhýbala, ale jednou jsem tam musela jít něco hledat. Přísahala bych, že jsem tam zůstala minimálně hodinu, ale když jsme vyšla ven, zjistila jsem něco podivného. Neuběhla snad ani minuta!

Babička chodila do mansardy odpočívat

Jako dítě jsem tu místnost nesnášela, babička si tam chodívala odpočinout po obědě a nikdo ji nesměl rušit. Možná věděla o tom, že nejde o obyčejný pokoj. Pro mě to ale dlouho byla strašidelná mansarda, ke které jsem se nechtěla ani přiblížit. I když jsem vyrostla, tomu místu jsem se dál vyhýbala. Pak mě tam ale máma poslala pro staré album.

Vyšla jsem nahoru a první, na co mi padl zrak, byly obří staré hodiny, které nefungovaly. Kolem mě bylo naprosté ticho a já se pustila do hledání fotoalba. Zabralo mi to určitě víc než hodinu, neboť jsem si prohlížela spoustu obrázků a knížek, které jsem s nadšením nacházela v zaprášené knihovně. 

Když jsem sešla dolů, hned jsem se omlouvala, že mi to tak trvalo. „Vždyť jsi tady, než jsem řekla švec,“ namítla máma. A měla pravdu, na budíku v kuchyni se čas nijak neposunul. Myslela jsem si, že jde o omyl, jenže se podobný zážitek brzy opakoval. 

Spala jsem v mansardě, přesto neuběhla snad ani minuta

Všichni byli v lese na houbách, venku lilo, a tak jsem si udělala čaj a vyšla nahoru do mansardy, kde jsem si chtěla přečíst kousek knihy. Rozsvítila jsem lampičku, uvelebila se na gauči a místo čtení spokojeně usnula. Nevím, na jak dlouho. Probudila jsem se ale pořádně přeleželá a otlačená. Pospíchala jsem za ostatními, ale dům byl prázdný.

„To snad není pravda, je pořád deset ráno!“ vyjekla jsem s pohledem hodiny, které visely v předsíni. Došlo mi, že ta místnost není jen tak obyčejná. Zastavil se v ní čas! Řekla jsem o tom tátovi, ale ten mi jen se smíchem odvětil, že se v ní spíš zastavily hodiny.

V tom to možná vězí! Dělají to ty tajemné hodiny! Večer, když se všichni začali dívat na film, zmizela jsem nahoru s knihou a přečetla ji celou. Vrátila jsem se dolů, film stále sotva začínal a já skákala radostí do stropu, protože jsem měla s tou kouzelnou mansardou speciální plány. 

Táta opravil hodiny a s kouzlem je konec

Celou noc jsem šperkovala své nápady, jak se budu chodit do mansardy učit, odpočívat, a získám tak spoustu času navíc. Zařekla jsem se, že o tom nikomu nepovím, aby se s kouzlem něco nestalo. Hned ráno jsem pospíchala nahoru, ale ve dveřích jsem se málem srazila s tátou.

Měl v ruce nářadí a spokojeně mi vykládala, že se mu podařilo spravit hodiny. Cítila jsem, že je něco jinak. Místnost byla vyplněná tikáním ubíhajícího času a mně bylo jasné, že je s kouzlem amen. A opravdu, všechno bylo při starém. Po letech si už ani nejsem jistá, jestli se mi to celé jenom nezdálo. 

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz

Zuzana Zlatohlávková z Dobré ráno, Brno! odhalila soukromí: Ve své chýši praktikuje čínskou medicínu, jehličky píchá i dětem

Zuzana Zlatohlávková z Dobré ráno, Brno! odhalila soukromí: Ve své chýši praktikuje čínskou medicínu, jehličky píchá i dětem

Související články

Další články