Facebook
Instagram
Když jsme četli slova z příběhu slečny Pavly, běhal nám mráz po zádech. Její otec se jí nikdy moc nevěnoval a tak, když se stala nehoda, při které zemřel, nepociťovala smutek, jaký by měla. Po pohřbu se vrátila domů a začala mít pocit, že v něm není sama. Co se stalo?
Už jako malé dítě jsem byla velmi citlivá a vnímavá. Byly doby, kdy jsem měla kamaráda, ale viděla jsem ho jen já. Maminka ho přikládala bujné fantazii dítěte. Já už dnes ale vím, že vážně existoval.
Táta na mě nikdy neměl čas
Můj táta nebyl nikdy moc rodinný typ, když jsem byla malá, moc se mi nevěnoval. Přestože jsme bydleli všichni pohromadě, příliš vzpomínek na něj nemám a určitě ne ty dobré. Jako kdybych mu byla na obtíž. V pubertě jsem to vnímala tak, že je to normální a že o děti se má starat jen matka. Chtěla jsem být brzy samostatná, měla jsem sen si otevřít čajovnu a velmi mě zajímala esoterika. To se mi splnilo, matka byla pyšná, ale otec se ani neobtěžoval přijít do čajovny podívat.
Pracoval jako řidič a to se mu stalo osudným. Měl vážnou dopravní nehodu, při které zemřel. Trápily mě výčitky, že neprožívám veliký smutek, spíš možná úlevu, a to především kvůli matce.
Odpustila jsem mu a jeho duše už mohla odejít
Matka na pohřbu plakala a bylo vidět, že pro ni to ztráta je. Snažila jsem se jí být oporou, ale směrem k rakvi jsem šeptem poslala větu: ,,Stejně jsi mě neměl rád, tak se teď nezlob, že netruchlím.“ Nějaký čas jsem byla matce poblíž, ale po půl roce už začínala zase žít, takže jsem se vrátila ke svému životu a do svého bytu.
Bydlela jsem sama a tak mi bylo divné, proč na stole leží fotka, kde je mi asi pět let. Byla jsem unavená, tak jsem to nechala být. Ráno jsem se probudila zimou. K mému překvapení byla po celém bytě otevřená všechna okna. To jsem blázen, řekla jsem si v duchu. Večer jsem je určitě zavírala.
Stále jsem měla pocit, že v bytě nejsem sama, jako kdybych za sebou pořád cítila nějaký stín. Zbývalo mi ještě pár dní volna, do práce jsem proto nemusela, tak jsem se rozhodla, že vyrazím na kolo. Jenže z ničeho nic začalo hrozně pršet. Zůstala jsem tedy doma. Rozhodla jsem se, že si udělám relax a naložím se do vany.
Táta si přišel pro odpuštění
V tom se z ničeho nic spustilo staré rádio, které jsem měla od dětství a začala hrát tátova oblíbená písnička. A tu chvíli mi to došlo. ON je tady. Jeho duše ještě neodešla a něco mi chce. Začala jsem s ním rozmlouvat a vyčetla mu vše, co mě trápilo. Jak se o mě nezajímal a teď už mu to nemůžu říct do očí. Celá situace mě rozplakala. Nakonec jsem mu odpustila a pocítila úlevu. Pak jsem vyčerpáním usnula. Když jsem se asi za dvě hodiny probudila, pocity mi napověděly, že už jsem sama. Táta odešel navždy...
