Facebook
Instagram
Někteří lidé sbírají modely aut, další plechovky piv, jiní třeba známky. A pak tady jsou kleptomani, kteří shromažďují vše, co není jejich. Kde mohou, tam něco ukradnou. Přečtěte si příběh Petra, který vzal všechno, co mu přišlo pod ruku.
Jsem kleptoman. Zatímco někteří mí „kolegové“ ani neví, kdy jejich posedlost brát cizí věci začala, já si to pamatuji docela přesně. Jako malý jsem kamarádům kradl hračky z Kinder vajíček. Potom to byly kartičky hokejistů, cizí mince, které sbírali stejně jako já, a pochopitelně jsem si díky nim rozšířil i svou sbírku Pokemonů. Nevím, jestli věděli, že je takto obírám, ale nikdo z nich mi nikdy nic neřekl.
Je to zpátky
Pak to ustalo a zdálo se, že s mou dětskou "kleptomanií" je konec. Brzy jsem se oženil, narodil se nám syn Ondra a mně se zase vrátily vzpomínky na dětství. Zkrátka to bylo zpátky.
Kamkoliv jsme s manželkou šli, tam jsem něco musel vzít. A bylo mi úplně jedno, co to bylo. Většinou se jednalo o věci, které jsem absolutně k ničemu nepotřeboval, zkrátka mi šlo o to, abych si domů něco donesl. Tedy, domů… Věci, které si poctivě ukradu, mám potom uložené v garáži, aby na to nepřišla moje žena Radka. Nemám totiž sebemenší tušení, jak by na to reagovala.
Moje sbírka už se plní všelijakými kousky. Jednou si donesu podtácky, potom nabíječku na mobil, jindy časopis, propisku, malý deštník, skleničku na vodu nebo balení papírových kapesníků. Povedlo se mi však taky odcizit ponožky, lžičku na boty nebo pánský deodorant.
Třikrát a dost
Během svých lovů jsem si stanovil dvě základní pravidla. První z nich je, že neberu věci, které mají vysokou hodnotu. A pak mám taky pravidlo třikrát a dost. V jedné domácnosti zkrátka „úřaduju“ maximálně třikrát a na další návštěvě už nic nevezmu.
V poslední době svou sbírku rozšiřuji taky o věci z dětských pokojů. Děti toho totiž ve svých královstvích mají tolik, že si ony ani jejich rodiče nevšimnou, když se něco záhadně ztratí. Na jeden takový lup jsem šel i během poslední návštěvy. V dětském pokoji ležela malá, ale hodně zajímavá dřevěná krabička. Nic podobného jsem ve sbírce ještě neměl, a tak jsem ji honem schoval k sobě.
Co mám dělat?
Jenže když jsem ji doma v garáži zkoumal, tak jsem pořádně zkoprněl. V té rychlosti na návštěvě jsem si totiž nestihl všimnout, že se ta hnědá krabička dá otevřít. Doma se mi to povedlo a já jsem nevěřil svým očím. Uvnitř byly dvě krásné náušnice a složená fotka. Na ní byla Eliška ve svatebních šatech a v uších měla právě ty náušnice. Eliška před rokem tragicky zemřela a nechala po sobě malou Klárku, která touží být jako její máma. Jako máma, která se vdávala v těchto krásných náušnicích.
Proboha, co jsem to udělal? Mám to teď vrátit a ke všemu se přiznat? Nebo to zatajit a dělat, že se nic neděje? Mám strach, že když to řeknu manželce, opustí mne. Jsem docela v úzkých a nevím, jak se rozhodnout. Toto už jsem totiž přepískl.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.
