Facebook
Instagram
Petřin syn se jako malý bál spát sám v pokojíčku. Tma mu naháněla strach, a proto vždycky v noci chodil k rodičům do ložnice. Když jedné noci nepřišel, Petra se radovala, že trable se spánkem skončily. Jenže synovo vysvětlení, proč už se v pokojíčku nebojí, ji poněkud znejistělo...
Tento příběh se odehrál na Vánoce roku 2015. Synovi Matějovi tehdy byly čtyři roky. Velmi se bál tmy, proto k nám v noci často chodil a zůstával s námi až do rána. Jednou ale do ložnice nedorazil.
Syn za námi chodil každou noc ve stejný čas
Po Matějovi jsme od jeho tří let chtěli, aby dokázal spát sám ve svém pokojíčku. Začátky byly opravdu těžké. Pořád se bál tmy. I když jsme s manželem spali hned vedle v ložnici, a dokonce při otevřených dveřích, nedokázal strach přemoci. Každý večer nás čekal stejný rituál. Hodiny jsme seděli u jeho postýlky a přesvědčovali ho, že žádná strašidla neexistují.
Často k nám v noci chodil. Ze začátku jsem ho vracela zpět do jeho pokoje, pak jsem to ale vzdala. Jen jsem odhrnula peřinu a vzala ho k sobě. Zvuk jeho krůčků k nám jsem měla perfektně naposlouchaný.
Po čase chodil dokonce i ve stejný čas. Padla jedenáctá večer a už stál ve dveřích. Vždycky to bylo stejné. Počkal, až usneme, a pak dorazil. Tak to probíhalo téměř tři čtvrtě roku. Pomalu jsem přestala věřit tomu, že snad někdy bude spát sám. Pak přišel den, kdy Matěj v noci nedorazil. Ráno jsem se lekla, kde je.
Tvrdil, že za ním přišli černí mužíčci
Šla jsem do jeho pokoje, kde spal jako andílek. Jakmile vstal, pochválila jsem ho, jak je šikovný, že spinkal sám. On mi hned řekl proč. ,,Mami, byli za mnou černí mužíčci. Hráli si se mnou celou noc, abych se nebál. Nakonec jsem byl tak unavený, že jsem si lehl a hned usnul. Ti jsou ale hodní, viď?“ líčil mi noční zážitek.
Neměla jsem ponětí, o čem to mluví. Jen jsem ho pohladila a dál to nekomentovala. Manžel to vyhodnotil jako bujnou dětskou fantazii. Další večer syn zase přišel, respektive k nám kolem půlnoci radostně naběhl a jančil: ,,Mami, vstávej. Už jsou zase tady. Musíš je vidět. Honem, pojď sem.“ Manžel spal jak dřevo, takže ho to nevzbudilo.
Matěj mě vzal do obýváku, kde stál náš vánoční stromeček. Usedl pod něj a začal si s někým povídat. Občas se ke mně otočil a ukazoval mi něco v dlaních. Přišla jsem si dost divně. Pohled na syna ve mně vzbuzoval pocit, že se snad zbláznil. V jednu chvíli mi povídá: ,,Tak co jim říkáš? Jsou roztomiloučký, že jo?“
Nešlo jen o dětskou fantazii
Byl zklamaný, když jsem se mu přiznala, že žádné mužíčky nevidím. ,,Jak to, že ne? Jsou tady všude,“ pravil vyčítavě a ukazoval prstem po pokoji. Matěj je pak požádal, aby se mi ukázali. Chvíli se nic nedělo a já chtěla jít spát. Pak Matěj vykřikl: ,,Podívej se na stromeček!“ Otočila jsem se ve chvíli, kdy na něj něco skočilo tak, že se celý rozhoupal.
Ozdobičky do sebe začaly narážet a zvonit. Některé větvičky pérovaly tak, jako by na nich někdo skákal. Matěj na celou tu podívanou radostně hleděl. A mně došlo, že si nevymýšlí. Ať už to byli černí mužíčci, nebo ne, pomohli nám v jedné věci. Matěj se od té doby nebál spát sám v pokoji. Mužíčci zmizeli, když bylo Matějovi asi šest. Prý šli o dům dál, říkal syn.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
