Radana (23): Potkala jsem zvláštní dívku, která mě uhranula. Od té doby slyším v hlavě cizí hlas

Jen těžko se mi bude popisovat, co se vlastně děje. Myslím, že to začalo tenkrát v metru. Bude to tak pět měsíců, co jsem zažila podivnou cestu. Nastoupila jsem do metra, kde jsem jako první na ráně měla dívku, která byla celá v černém. I když jsem se na ni vlastně vůbec nechtěla podívat, oči jsem z ní nespustila. Sotva jsem usedla na sedačku, zaslechla jsem ve své hlavě hlas. Slyším ho bohužel dodnes a mám strach, že přicházím o rozum.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (45): Hlasy z kaple mě začaly zcela ovládat. Nebýt manžela, těžko říct, co by se stalo

V metru mě uhranula neznámá dívka

Když jsem do toho metra nastoupila, cítila jsem se jinak. Bylo to něco mezi strachem a úzkostí. A musím dodat, že do toho okamžiku jsem měla skvělý den. S přítelem Tobiášem jsme si to ráno hezky užili pod peřinou. V práci se mi dařilo, šéfová mě pochválila a přislíbila zvýšení platu. Ale pak mi do cesty vešla ta dívka. Jakmile se naše pohledy střetly, měla jsem pocit, jako kdyby do mě něco vstoupilo.

Bylo mi to velmi nepříjemné, takže jsem rychle v batohu šátrala po sluchátkách a chtěla si pustit hudbu. Zkrátka, přebýt ten špatný pocit a hlas v hlavě. I přes hudbu jsem ale slyšela, jak mi ten hlas nadává: „Jsi k ničemu. Podívej se na sebe. Nic jsi nedokázala. Jsi nula.“  Rozhodilo mě to a naplánovala jsem si, že v další stanici z metra vystoupím.

Když jsem však chtěla vstát a odejít, nohy mi ztuhly. Byly jako zalité v betonu. Oběma rukama jsem chytala pravou nohu, aby se rozpohybovala. Byl to marný boj. Zoufale jsem zvedla hlavu a podívala se na tu dívku. Škodolibě se na mě usmála. Jako kdyby věděla, co si myslím.

Mohlo by Vás zajímat:

Laura (42): Matka slyšela ve svém bytě hlasy. Myslela jsem, že blázní, dokud jsem tam nepřespala

V metru jsem byla jako paralyzovaná

Lidé mě začali opovržlivě pozorovat. Chtěla jsem jim něco říct, ale nedokázala jsem oddělit rty od sebe. Sáhla jsem si na pusu. Jako kdyby byla zašitá. Jediné, na co jsem se zmohla, byl pláč. Vtom se mi v hlavě ozvalo: „Odteď budeš trpět. Nedám ti pokoj.“

Dívka vystoupila za dalších pět stanic. Než tak učinila, velice významně se na mě podívala. Byl to dlouhý uhrančivý pohled, ve kterém nebylo nic dobrého ani laskavého. Na další stanici jsem měla vystupovat i já. Nohy povolily, a tak jsem domů rovnou utíkala. Hodila jsem tašku na postel a zoufale brečela. „Nebreč, nemáš důvod," zazněl hlas v mé hlavě. „Kdo jsi? Co po mě chceš?" zařvala jsem hystericky.

„Ahoj, ty už jsi doma?" vykoukl z pokoje Tobiáš. „S kým to mluvíš?" zeptal se udiveně. „S nikým," odsekla jsem a zavřela se v koupelně. Stoupla jsem si pod sprchu a snažila se ze sebe smýt ten zlý pocit. „Mě se nezbavíš. Budu s tebou na každém kroku," ozval se znovu ten hlas. Vypnula jsem vodu a chtěla si oholit nohy. Sotva jsem přiložila žiletku na nohu, velmi ošklivě jsem se řízla. Jako kdyby moji ruku ovládal někdo jiný.

Mohlo by Vás zajímat:

Ingrid (29): Moji životní lásku ovládl démon, který ji donutil se zabít. Pak si přišel i pro mě

Cítím v hlavě nezvanou návštěvu

Moc si z nocí nepamatuju, ale podle Tobiáše jsem brečela ze spaní a volala o pomoc. Přes den zase vůbec nejsem schopna soustředit se, protože mám pořád v hlavě ten hlas. V práci dělám chyby, kterých si už všichni všímají. Nemůžu před tím hlasem nikam utéct.

Svěřila jsem se dobré kamarádce, která si myslela, že trpím schizofrenií. Návštěva odborníka to ale nepotvrdila. Myslím, že je za tím ta dívka v metru. Jako kdyby do mé hlavy vstoupila cizí entita, která se mě rozhodla zničit. Musím najít tu dívku a požádat ji, aby mě toho zbavila. Jinak mě to celé časem připraví o rozum. Mám strach ze sebe samotné.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Sofie (47): Po mozkové mrtvici slyším hlasy. Nevím, zdali je to dar, nebo prokletí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.