Facebook
Instagram
Radimovi se cestou domů z firemního večírku stala neobvyklá věc. Pospíchal na zastávku a naskočil do první tramvaje, která přijela. Záhy zjistil, jak velkou chybu udělal. Byla to totiž tramvaj duchů...
Říká se, že neštěstí nechodí nikdy samo. A já myslím, že to platí do puntíku. Před několika týdny jsem měl klíště a zbyl mi po něm flek, který se pořád zvětšoval. Doktor mi nasadil antibiotika, což je sice fajn, ale měli jsme zrovna před firemním večírkem...
Na firemním večírku jsem se vyhýbal alkoholu
Naše firemní večírky jsou pověstné tím, že se tam prostě pije. Nebudu zastírat, že se na ně s kolegy těšíme právě kvůli tomu. Škrt přes rozpočet mi letos udělala příhoda s klíštětem. Když jsem v práci říkal, že nevím, jestli vůbec mám jít na večírek, protože nebudu moct pít, tak jsem se dočkal spousty soucitných pohledů.
Pak jsem si ale řekl, že co se dá dělat, alespoň zjistím, jestli se umím bavit i bez alkoholu. A podívám se, jak vypadá ta naše firemní zábava pohledem střízlivého člověka. Nakonec to bylo docela fajn. Jistě, bez několika panáků se mi tančí o něco hůr, ale nebylo to zase tak zlé.
Ani nevím jak, ale najednou bylo půl jedné. A to jsem ženě slíbil, že dorazím před půlnocí. Setřásl jsem kolegy, kteří zrovna vyloudili z barmanky celou láhev kubánského rumu, a vyběhl ven. Bar byl kousek od zastávky a já viděl, že se blíží nějaká tramvaj. Ještě jsem se vyhnul několika kuřákům, kteří se mě snažili přemluvit na panáka, a naskočil jsem do tramvaje jen vteřinu předtím, než se zavřely dveře.
Svezl jsem se tramvají hrůzy
Rozhlížel jsem se po tramvaji, když mi došlo, že jsem se vlastně nepodíval, do jakého čísla jsem naskočil. Přešel jsem ke staré tabuli s rozpisem zastávek a koukal jako sůva z nudlí. Nepoznával jsem ani číslo, ani trasu. Vůbec mi to nešlo do hlavy.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil další věci, které mě překvapily. Tak starou tramvaj jsem již dlouho neviděl. Nebyla omšelá, ale byl to hodně starý typ, dokonce i sedačky byly dřevěné. Snad jsem nenastoupil na nějakou tu retro jízdu. Ale ty asi nechodí v noci.
„Promiňte, kam jede tato tramvaj?" zeptal jsem se paní, která seděla nejblíž. Zatímco dosud se mi zdálo, že je něco špatně, teď už jsem to věděl s jistotou. Paní ke mně otočila hlavu a půlka jí chyběla. Jenom neslyšně otevírala to, co jí zbylo z pusy. Začal jsem vyděšeně couvat a málem jsem upadl. Na poslední chvíli jsem se zachytil tyče. Někdo se držel tyče vedle mě, tak jsem se chtěl omluvit, pokud jsem třeba do něj vrazil. Ale když jsem se otočil, spatřil jsem jenom ruku, která visela na tyči...
Zažil jsem nejhorší noc mého života
Srdce mi divoce bušilo, kolena se mi podlamovala a před očima jsem měl mžitky. Zdálo se mi, že v tramvaji sedí další lidé, ale i když nevypadají děsivě, jsou to snad jenom nějaké stíny. Nehybně zírali před sebe, jako by byli uvězněni ve své minulosti.
Musel jsem se dostat ven. Zabušil jsem na kabinu řidiče a zařval, ať mě pustí ven. Bušil jsem i do dveří a zuřivě mačkal tlačítko na otevření. Nevím, jak dlouho jsem to dělal, ale najednou se dveře otevřely a já doslova vypadl ven. Nedaleko stáli nějací lidé a smáli se mi, že už mám dost, když se válím na zemi. Ale já byl rád, že jsem na pevné zemi a mezi lidmi, kteří jsou živí. Ještě jsem se ohlédl po tramvaji, ale ta už mířila pryč. Doufám, že do ní nikdo nenastoupil...
Vůbec nevím, co to mělo znamenat a co jsem to vlastně zažil. Tu noc jsem domů šel pěšky, abych se trochu uklidnil. Ale stejně mám dodnes husí kůži, když si vzpomenu na tu tramvaj hrůzy.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
