Facebook
Instagram
Sandra si myslela, že o svém příteli ví všechno. Až časem se ukázalo, že je jedna věc, kterou její partner bytostně nesnáší. Když Sandře zemřel psí mazlíček, slzy jí tekly proudem. Místo útěchy se ale dočkala pohrdání.
Každý z nás má něco, co nemá rád. Přítel Jirka (31) je velmi háklivý na jakýkoliv typ pláče. Když vidí někoho brečet, řádí jako černá ruka.
Myslela jsem si, že přehání
Přišla jsem na to, když jsme spolu jednou jeli k mé sestře Verče (35), která v té době prožívala manželskou krizi. Když jsme k ní dorazili, hned se mi vrhla kolem krku. Svěřila se mi, že se bude rozvádět. Jakmile to dořekla, rozbrečela se. Jako sestra jsem se ji snažila utěšit. Veronika brečela jako želva.
Jirka seděl v křesle a syčel jako had. Držel se za hlavu a něco si šeptal. Pak to nevydržel a řekl: ,,Já počkám venku.“ Já bláhová si myslela, že nás chce jen nechat o samotě. Nijak jsem to neřešila. Když jsem k němu přišla do auta, choval se divně. ,,Co ti je?“ zeptala jsem se. Jirka se po mně vztekle ohlédl a prohlásil: ,,Já nesnáším pláč. Nedělá mi to dobře. Teď už to víš, tak si na to dávej pozor.“
Myslela jsem si, že přehání. Jinak byl totiž Jirka celkem normální chlap. Jenže brzy jsem se měla přesvědčit, že svá slova mínil smrtelně vážně.
Řekl mi, že můj pes stejně umře
Onemocněl mi milovaný pes Aron. Ze dne na den přestal přijímat potravu a ven už po svých skoro nedošel. Jednou večer jsem u něj ležela a drbala ho. Vrněl spokojeností, ale bylo na něm znát, že jeho dny jsou sečteny. Tekly mi slzy jak hrachy a brzy jsem začala brečet nahlas.
Jirka akorát procházel kolem. Čekala jsem, že si ke mně sedne a pokusí se mě utěšit. Ten necita ale jen řekl: ,,Pokud mi tady chceš brečet, tak odcházím. Navíc, ten čokl je starý, takže stejně umře.“ Dostala jsem hysterický záchvat. Jirka si vzal kabát a odešel z bytu.
Zůstala jsem na svůj smutek sama. Jirka se ukázal jako sobec. Vrátil se až k ránu. Cítil se uražený a snad dokonce očekával, že se mu omluvím. Já ale měla na starosti jiné věci. Musela jsem naložit Arona do auta a odvézt ho k veterináři. Vrátila jsem se už bez něj.
Sbalila jsem si věci a utekla
Doma jsem chodila jako tělo bez duše, zatímco Jirka seděl rozvalený na gauči a stále se tvářil ublíženě. Sotva jsem zahlédla psí pelíšek, dostala jsem další záchvat pláče. Jirka jen protočil panenky a povídá: ,,Už zase? To mi nedělej. Jestli budeš zase bulet, jdi radši ven,“ pronesl uštěpačně. ,,Pokud ti vadí, že brečím, tak jdi pryč ty. Jestli sis nevšiml, umřel mi pes,“ opáčila jsem.
,, To snad není důvod k pláči, ne?“ odvětil. Až v tu chvíli jsem pochopila, s kým skoro rok žiji. S necitou, kterého iritují cizí slzy. ,,Co budeš dělat, až budeme mít děti? Ty ze začátku jenom brečí,“ vytáhla jsem trumf. Jirka zkoprněl a vypadlo z něj něco, co rozhodlo o naší budoucnosti. ,,To je jednoduchý, jestli děti brečí, tak my žádný mít nebudeme. Nehodlám to poslouchat,“ odsekl.
Ven jsem šla nakonec já. A to hned druhý den. Sbalila jsem si věci a odstěhovala se k matce. Nedokážu žít s někým, kdo se narodil bez srdce a pochopení.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
