Slávka (20): Vyhlásila jsem válku duchovi v našem domě. Nakonec nás ho zbavilo něco jiného

Když mi naši oznámili, že se budeme stěhovat z města na vesnici, a ještě ke všemu do starého baráku, nadšením jsem rozhodně neskákala. Už dopředu jsem věděla, co se o domě, kam se máme stěhovat, říká. Vše se bohužel do puntíku vyplnilo.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdislava (62): V domě po tchánovi straší. Až když jsem našla jeho deník, zjistila jsem proč

Věděla jsem, že v domě straší

Nechtěla jsem našim bránit v tom, aby si splnili sen. O bydlení na vesnici mluvili už roky. Takže když konečně dostali možnost, nemohla jsem jim zkazit radost. Než jsme dům koupili, byli jsme na několika prohlídkách. Během nich jsem jasně viděla, jak mezi pokoji pobíhá jakási postava.

Odtrhla jsem se od rodičů a makléřky a šla zjistit, o co se jedná. Postava mi pořád unikala, ale já věděla, že tam je. Našim jsem nic neřekla, proč je znepokojovat? Já se nicméně do domu stěhovala s vědomím, že tam straší. Makléřka dělala všechno pro to, aby se vyhnula otázce, co se v domě v minulosti dělo.

Já věděla, že se v něm kdysi stala vražda. A to za velmi děsivých okolností. Podle všeho právě vrah, který si nakonec sám vzal život, měl v domě strašit. To, že to není jenom povídačka, jsem zjistila velmi brzy. Sotva jsme se nastěhovali, v pokoji se mi samy od sebe přemísťovaly věci. Byla jsem připravená s duchem bojovat a dát mu jasně najevo, kdo je v domě pánem.

Mohlo by Vás zajímat:

Světlana (62): Koupili jsme si na důchod malý domeček za městem, kousek od hřbitova, zdá se, že nás v domě bydlí víc

Duch si se mnou hrál

Několik prvních nocí šlo čistě jen o to, že byly po domě slyšet kroky. I přes strach, který jsem pociťovala, jsem se vždy vydala duchovi vstříc. Pes Bruno chodíval se mnou. Vlastně i díky němu jsem věděla, že neblázním a někdo tam je. Vždy, když se kolem nás duch mihnul, pes stáhl ocas a zoufale kňučel.

Jednou, to mě hodně vyděsilo, jsem v noci slyšela rány. Znělo to, jako by padaly židle ze stolu. Šla jsem se podívat do kuchyně, abych se přesvědčila, co to je. Skutečně, všech šest jídelních židlí leželo na zemi. ,,Tak ty nedáš pokoj? Co po nás chceš?“ promluvila jsem do prostoru. Vtom se otevřel šuplík s příbory.

Ty začaly cinkat jako o život. ,,Dost! Dost!“ křičela jsem zoufale. V tom přiběhla mamka. ,,Co se tady děje?“ otázala se. ,,Někdo tu je, mami,“ poznamenala jsem a otočila se směrem k židlím. Jenže mě čekal žok. Byly vzorně poskládané kolem stolu. ,,Cože? Vždyť teď byly na zemi,“ zděsila jsem se.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdeňka (24): Po smrti babičky jsme se pokusili vyvolat jejího ducha. Od té doby se v domě dějí zvláštní věci

Šla jsem na hrob zemřelé a požádala ji, aby nás nechala být

,,Mami, něco se tu děje. Musíš mi věřit,“ zoufala jsem si. Nevěřila mi. Odvedla mě do pokoje a popřála mi dobrou noc. ,,Tak ty si budeš hrát?“ promluvila jsem na ducha. Jako odpověď se otevřelo okno dokořán. ,,Fajn. Jak chceš,“ procedila jsem mezi zuby a otočila se na bok. Kupodivu ráno bylo okno zavřené.

Ducha jsem pořádně spatřila až o několik měsíců později. Šlo o ženu menší postavy, zahalenou v bílé košili. Černé vlasy jí vlály kolem obličeje. Najednou se mi jí zželelo. ,,Proč už nejdeš do svého světa?“ promluvila jsem k ní. Podívala se na mě a začala plakat. Ten den jsem se vydala na hřbitov a hledala její hrob. Zapálila jsem u něj svíčku a položila květiny. ,,Prosím, už nás nech být,“ pronesla jsem tiše. Od té chvíle je v domě klid. Těžko říct, zda za to může moje prosba.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Zdeňka (24): Po smrti babičky jsme se pokusili vyvolat jejího ducha. Od té doby se v domě dějí zvláštní věci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.