Žaneta (42): Věděla jsem, že v tom domě straší, a doufala, že ho prodáme. To jsem se ale spletla

Bože, jak já do toho domu nechtěla! Na kolenou jsem Ivana prosila, abychom se sem nestěhovali. Moje obavy, že tu straší, nebral v potaz. Byla jsem mu spíše pro smích. Teď ale došlo na moje slova a už není cesty zpět.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (18): V domě s námi žil duch malé holčičky. Musela jsem jí pomoci najít klid

V domě manželových rodičů jsem se necítila dobře

Jedná se o dům po jeho rodičích. Už když jsem v něm byla poprvé, necítila jsem se dobře. Pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. V noci jsem slýchala kroky, i když bylo jasné, že všichni zrovna spí. Jedno ráno, když jsem si oplachovala obličej v horní koupelně, jsem se při pohledu do zrcadla vyděsila.

V odrazu jsem sice byla já, ale o dvacet let starší. Po této události jsem návštěvy u tchána a tchyně omezila na minimum. Raději jsem je zvala k nám. Sice jsme měli malý byt, ale cítila jsem se v něm mnohem bezpečněji. Jediný, komu jsem se se svým strachem svěřila, byl právě Ivan.

Ten se mi ale vysmál. Považoval to za nesmysl. Roky plynuly a jeho rodiče krátce po sobě zemřeli. Ivan v rámci dědického řízení onen hrůzostrašný dům dostal. Jaká radost, říkala jsem si tehdy ironicky. Myslela jsem si, že ho prodá. To jsem se ale spletla.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (25): Moje sestra žije v domě, kde podle všeho straší, co mě překvapilo ještě víc, je, že jí to nevadí

Manžel se rozhodl do domu nastěhovat

,,Prodáme náš byt a půjdeme do domu po rodičích,“ navrhnul. ,,Moc tě prosím, nedělejme to. Já z toho domu nemám dobrý pocit. Něco se tam děje,“ žadonila jsem. ,,Jo, ono tam vlastně straší, viď?“ smál se. Byl pevně rozhodnutý, že tam chce bydlet. ,,Máme dvě děti, byt je malý. Uvidíš, v domě se budeme mít lépe,“ utěšoval mě.

Já byla vůči němu hluchá. V tom domě prostě něco je. Nicméně souboj argumentů jsem prohrála. Náš byt se prodal a my se stěhovali. Litovat jsem toho začala velmi rychle. Sotva jsme se zabydleli, stala se první divná věc. Byla jsem ten den zrovna sama doma. Seděla jsem v pracovně, když jsem zaslechla zaskřípání parket.

Vyšla jsem z pokoje a pohled mi sjel k zemi. Všude byly mokré stopy. Sledovala jsem je až k žebříku na půdu. ,,Tak tam mě nikdo nedostane,“ pronesla jsem do ticha. Šla jsem znovu pracovat. Už jsem se ale vůbec nedokázala soustředit. Zezdola z kuchyně jsem slyšela, jak spadla roleta.

Mohlo by Vás zajímat:

Světlana (62): Koupili jsme si na důchod malý domeček za městem, kousek od hřbitova, zdá se, že nás v domě bydlí víc

Jsem jediná, kdo vnímá ty podivné věci

V noci nespím, protože naslouchám tomu druhému životu. Snažím se nebýt sama, ale ne vždy to jde zařídit. Často zůstávám zamčená v pokoji, který jsem ale sama nezavřela. Věci padají samy od sebe na zem. Jeden obraz na zdi snad ožívá, protože se pokaždé nachází kousek vedle.

Ivan mi nevěří a už se ani nebojí mě označit za blázna. Jenže to není všechno. Začala jsem slýchat hlasy, jako by se nám v noci po domě toulali lidé a povídali si. Jsem jediná, kdo to vnímá. Nemám v nikom oporu. Nejraději bych si sbalila svých pět švestek a odstěhovala se, což nejde, protože mám v tom domě rodinu. Kamarádka říká, abych se s duchy snažila spřátelit, ale jak to mám proboha udělat, když se jich tak strašně bojím?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Zdeňka (24): Po smrti babičky jsme se pokusili vyvolat jejího ducha. Od té doby se v domě dějí zvláštní věci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.