Lucie (28): Chtěla jsem na vyjížďce udělat dojem a sletěla z kola. Nečekaná nehoda mi přinesla muže mých snů

nechápe
Zdroj: Vygenerováno pomocí AI

Když Lucii po těžké nemoci otce chyběl sportovní parťák, přihlásila se do cyklistické skupiny. Divoká jízda sice skončila pádem a otřesem mozku v nemocnici, ale také nečekanou láskou, která směřuje až k oltáři.

Alena Stárková
Alena Stárková 20. 11. 2026 11:30

Už od dětství mě rodiče, jakožto bývalí vrcholoví sportovci, vedli k aktivnímu životu. Sport jsem si tak zamilovala a odjakživa byla velmi aktivním člověkem. Nejvíce jsem vždy sportovala s tátou.

Miluji cyklistiku, ale nemám ji s kým dělat

Pak můj táta ale vážně onemocněl a musel podstoupit velmi komplikovanou operaci mozku a páteře, po které již nebyl schopný žádný sport vykonávat. Zároveň jsem jedináček, nemám žádné sourozence a v mém okolí žádní další zapálení sportovci nejsou, já ale nesnáším trávit čas sama a hlavně pak sportovat sama a potřebuji někoho, kdo by mě hecoval, povídal si se mnou a bavil mě. Dospěla jsem tedy k názoru, že si musím najít nějakého společníka, abych se sportováním nadobro nesekla.

Nejvíc mám ráda cyklistiku a k té se parťák hledá hůře než třeba k běhání či posilovně, kde prostě někoho oslovíte a můžete se k němu přidat. Z kola asi těžko budu pokřikovat na protijedoucího cyklistu. Dlouho jsem tedy přemýšlela, jak někoho sehnat, až jsem na internetu narazila na cyklistickou skupinu, kde se lidé scházeli a společně jezdili pravidelně na výlety. Přišlo mi to přesně jako to, co hledám, a tak jsem se přihlásila. Ani by mě nenapadlo, jak mi to změní život.

Přidala jsem se do cyklistické skupiny

O týden později jsem dorazila na místo srazu. Bylo zde okolo patnácti cyklistů různého věku, spíše zde ale byli lidé starší. Když jsme vyjeli, nasadila jsem ostré tempo, protože jsem se bála, že budu jako nováček za skupinou zaostávat a hned první den se ztrapním. To se ale nestalo a já jsem se brzy dostala do vedení, na úplný začátek skupiny.

„Víte, že toto není závod, ale projížďka, že?“ uslyšela jsem po chvíli jízdy vedle sebe. Podívala jsem se do strany a spatřila velmi hezkého muže v mém věku, který se na mě zářivě usmíval.

„Bála jsem se, abych nebyla oproti všem pomalá,“ přiznala jsem s úsměvem a uhnula trochu do strany, aby se na svém kole mohl zařadit vedle mě.

„To se nebojte, my tady jezdíme výletově, hezky pohodově,“ vysvětlil mi, „já jsem mimochodem Marek.“

Spadla jsem z kola a zranila se

„Lucie, těší mě,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a pak jsem udělala něco naprosto hloupého. Jako kdybych zapomněla, že sedím na kole, jsem zvedla ruku a chtěla mu ji podat. Jenomže ve chvíli, kdy jsem pustila řídítka, jsem najela do malého výmolu a ztratila nad kolem kontrolu. Kolo se smýklo do strany a poslední, co si pamatuji, byl Markův křik mého jména.

Probrala jsem se až v sanitce na cestě do nemocnice. Po četných vyšetřeních se zjistilo, že jsem akorát utrpěla silný otřes mozku nárazem hlavy v helmě do chodníku a ošklivě jsem si pohmoždila celý bok. Doktoři řekli, že se rychle vzpamatuji, ale že zůstanu pár dní v nemocnici, kdyby se můj stav zhoršil.

V nemocnici mě navštívila nečekaná návštěva

Ještě v den příjmu za mnou přišla nečekaná návštěva. Marek vešel do mého nemocničního pokoje s velikou kyticí a ostýchavě se vydal k mojí posteli.

„Dávám si tak trochu za vinu, co se stalo, a tak jsem se přišel omluvit,“ řekl a ustaraně se na mě podíval, „jak ti je? Jsi v pořádku?“

„Otřes mozku a pár pohmožděnin, jsem v pořádku,“ usmála jsem se potěšená jeho zájmem, „a nic se nestalo, byla to moje chyba.“

„I tak mě to mrzí a chtěl bych to nějak napravit… a také dokončit naše seznámení. Mohl bych tě, až se samozřejmě vyléčíš, pozvat na rande?“ zeptal se mě a já se začervenala. Samozřejmě jsem souhlasila.

Potkala jsem muže svého života

A tak jsem se seznámila se svým partnerem a nyní již snoubencem. Jak Marek slíbil, když jsem se uzdravila, pozval mě na rande a byla to ta nejlepší schůzka, co jsem kdy zažila. Zjistili jsme, že toho máme kromě cyklistiky mnoho společného a že si opravdu rozumíme a že se chceme vidět znovu.

A tak jsme se postupně začali vídat a nakonec spolu i chodit. Po čtvrt roce jsme se sestěhovali a po pouhém půl roce mě Marek požádal o ruku. Teď tvoříme spokojený pár a už pomalu plánujeme svatbu. Jsem nesmírně zamilovaná a šťastná a nedokážu si svůj život představit jinak. Jsem ráda, že jsem tehdy z toho kola spadla.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Vítejte u Ireny Obermannové

Vítejte u Ireny Obermannové

Související články

Další články