Facebook
Instagram
Matky za mřížemi. Toto téma otvírá v říjnu na Lifee.cz moderátorka Bára Hlaváčková v rámci svého pořadu Ženská tabu. V nejnovějším rozhovoru se na něj podívala z trochu jiného úhlu pohledu. Očima ženy, která měla ve vězení svého milovaného muže. Ze zpovědi moderátorky a modelky Lucie Křížkové (39) mrazí.
Lucie Křížková se ještě pod dívčím jménem Váchová proslavila v roce 2003 coby vítězka soutěže Miss České republiky. Když si v roce 2009 brala českého reprezentanta v jachtingu Davida Křížka (51), netušila, že její vyvolený se zanedlouho dopustí trestného činu. V roli bílého koně (osoba nastrčená k páchání trestné činnosti, aby zakryla skutečného pachatele nebo osobu, která má z této činnosti prospěch – pozn. red.) se zapletl do kauzy vytunelování Metropolitního spořitelního družstva.
Za jeho čin ho roku 2021 Vrchní soud v Praze poslal na 3,5 roku za mříže. Z výkonu trestu byl pak David Křížek 24. dubna 2023 podmíněně propuštěn Okresním soudem v České Lípě se zkušební dobou 5 let. "Možná už toho čtyřiadvacátého, kdy jsem si ho odvezla, jsem za tím udělala tlustou čáru. Nezapomínám na ty hezké chvíle, co jsme zažili s dětmi a s přáteli, ale na to špatné, co bylo, se snažím, a docela úspěšně, zapomenout," prozradila Lucie v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou.
Související video: Rozhovor Báry Hlaváčkové s maminkou Klárou, která si s malou dcerkou odpykává trest ve věznici pro matky s dětmi
Lucie o situaci v rodině před nástupem do vězení
Lucko, co ti ta velmi blízká zkušenost s vězením vzala a co ti dala? Jestli se tedy dá říct, že něco i dala.
Jestli něco dala, to člověk zhodnotí asi až s větším časovým odstupem. Teď nepřicházím na nic. Spíš si myslím, že to byla zkušenost, kterou bych klidně vymazala. Je to několik měsíců, co je manžel konečně doma, a možná už rovnou toho 24. dubna, kdy jsem si ho odvezla, jsem za tím udělala tlustou čáru a velmi dobře se mi daří to vymazat ze života, prostě na to zapomenout. Nezapomínám na ty hezké chvíle, co jsme zažili s dětmi a s přáteli, ale na to, co bylo, se snažím, a docela úspěšně, zapomenout.
A co ti vzala ta zkušenost?
Vzala nám společný čas, to už nám nikdo nevrátí. Děti rostou před očima, ty společné hezké chvíle, které jsme mohli zažít za těch 21 měsíců a 12 dní, co byl zavřený.
Já připomenu váš příběh. Vy oba, partneři, šťastní partneři, rodiče. Oba úspěšní, ty moderátorka, modelka, David jachtař a do toho přišel rozsudek, trest odnětí svobody natvrdo, původně na 3,5 roku. Co ti v tu chvíli proběhlo hlavou?
Ono to samozřejmě nebylo z čistého nebe. Předcházela tomu docela dlouhá série traumatizujících událostí, jako jsou výslechy, soudy a čekání, jak to dopadne. Než padl rozsudek, zabralo to pro manžela devět let od chvíle, kdy se ten problém stal, což je strašná doba. Člověk přitom neví, co bude, na čem je, co ho čeká. Pro mě to tak dlouhé nebylo, protože manžel mi to docela dlouho tajil. Prozradil mi to asi po šesti letech. Samozřejmě jsem tušila, že se něco děje, protože na partnerovi poznáte, když něco není v pořádku. Nebyla to lehká doba, protože jsem nevěděla, co se děje, a on mě nechtěl pustit do svého světa, nechtěl mě zatěžovat problémy. Takže musím říct, že jsme měli trošku turbulentní dobu, kdy jsem nevěděla, co ho trápí a jestli to zvládneme. A když mi řekl, že je tady tenhle problém a že možná bude mít nepříjemný důsledek, tak na jedné straně to bylo ulehčující, že jsem si řekla, tak teď už vím, co se děje. Ale samozřejmě nastoupila obava z toho, co bude dál. Věděli jsme, jaké jsou možnosti, ale doufali jsme, že to nedopadne až tak, jak to dopadlo.
Člověk doufá... Co tedy potom v tobě bylo, když ten rozsudek padl?
Člověk to nechce přijmout. Říká si, že to nemůže být konečné rozhodnutí, protože jeden soud rozhodl, že to tak nebude, že tam nebude trest odnětí svobody, že v tomto případě je dostačující podmíněný trest, peněžitý trest a zákaz činnosti. Soudnictví je takové, jaké je, takže vrchní soud potom rozhodl jinak. Člověk to nechce přijmout, ale co se dá dělat. Je to rozhodnutí, proti kterému se můžete odvolat, ale ten nástup přišel vzápětí po příchozím rozsudku. Tak se musíte akorát začít připravovat na tu situaci, že to opravdu bude a jak to bude probíhat, co je třeba připravit, jak je potřeba připravit děti a jak je potřeba se zajistit.
Lucie Křížková o tom, jak tátovo odsouzení vzaly děti
K tomu se určitě dostaneme, ale je důležité říct, že David byl tzv. bílý kůň nebo aktivní bílý kůň. A když to hodně zjednoduším, to znamená, že tihle bílí koně pykají za něco, co vlastně zas až tak nezpůsobili nebo jsou v tom namočení nepřímo. Z tohoto hlediska si myslím, že je velmi dobře, že ten případ byl medializovaný, protože si někdo jiný může dát pozor, je důležité být obezřetný. No, ale pak je tam ta druhá stránka té medializace, a to to, že máte děti, malé děti. Kolik jim bylo v době, kdy rozsudek padl?
Já bych šla ještě k té první otázce. Je to tak, že člověk pyká za něco, co ukul někdo jiný, ale nemůže se sprostit odpovědnosti. Prostě uděláte chybu a tu odpovědnost nést musíte. Otázka je, v jaké míře a jestli ta velká odpovědnost je spravedlivá, ale to tady nebudeme rozebírat. Medializace nám hodně uškodila, protože si myslím, že kdyby ten případ nebyl tolik medializovaný a kdyby neměl manžel známé jméno, tak možná ani k tomu trestu takhle nedošlo, protože i u soudu zaznělo, že manžel je mediálně známá osoba, tak nemůže vyváznout s mírnějším trestem.
Takže i trochu odstrašující příklad.
Trošku tak, přesně.
Nicméně ta medializace, co to udělalo s dětmi? Kolik jim bylo v době, kdy padl rozsudek?
Když manžel nastoupil, Lolince byly čtyři roky a synovi devět. To je samozřejmě věk, kdy neví, že se něco v televizi říká, že se něco píše, nemají Facebook ani neměli Instagram. Přesto jsme se strašně dlouho snažili, aby se o tom nikde nepsalo. Ale když padl rozsudek, tak se o tom psalo v Hospodářských novinách a ten článek se nasdílel na Facebooku a už jsme se k tomu potřebovali vyjádřit, aby se nepsaly nějaké nepravdy. Tak jsme se k tomu vyjádřili a od toho se samozřejmě odvinul ten humbuk. A věděli jsme, že než se to k synovi dostane z jiných zdrojů, je potřeba, aby to slyšel od nás a to jsem pověřila manžela, ať mu to vysvětlí sám, ať mu řekne, co nás čeká.
Jak to tedy děti přijaly nebo jak jste konkrétně komunikovali to, že v první řadě tam ten táta najednou nebude?
S dcerou to bylo v tomhle jednodušší, té ve čtyřech letech na rovinu neřeknete, že tatínek jde do vězení a nějakou dobu tady s námi nebude, protože si myslím, že v tomhle věku dítě nemá představu, co to znamená. Takže té jsem řekla, že tatínek tady teď s námi nebude, že mu budeme volat, že mu budeme psát, budeme za ním jezdit na návštěvu, ale teď prostě pracuje někde jinde. Což byla pravda, to jsme nelhali, protože manžel hned po prvním měsíci, co nastoupil, chodil do práce. To, že je táta ve vězení, se Lolinka dozvěděla asi až po roce a něco, kdy při jedné hře s bratrancem na to nějak došla řeč. Ale vzala to v pohodě. Řekla: "Aha, tak to je vězení." Nějak jí to secvaklo, ale vlastně nad tím nikdy pořádně nepřemýšlela. Ve čtyřech letech mají děti jiné zájmy. Pro Lolinku bylo nejdůležitější, že je se mnou, s mámou, že má tu pevnou oporu doma. To, že tam ten druhý člen rodiny chybí, ji ale samozřejmě poznamenalo. Myslím si, že dost, protože já bohužel nemám ani tatínka, takže takový ten silný mužský prvek v rodině chyběl.
Ale co Davídek? Tomu bylo devět let. To už je ve škole a dětské kolektivy bývají kruté.
Kruté, asi jo, ale musím říct, že tady je nejdůležitější, jací jsou rodiče kamarádů, se kterými se vaše dítě stýká. Protože děti v tomhle věku si jen tak něco nevymyslí, ony si do školy přinesou z domova to, co slyší od rodičů. My měli velké štěstí na to, že máme rozumné rodiče synových kamarádů, takže asi o tom doma mluvili hezky nebo to nějak vysvětlili dětem, protože syn nikdy nepřišel s tím, že by se mu někdo posmíval nebo že by ho někdo nějak stigmatizoval.
Nicméně radila jste se třeba s dětským psychologem, jak to s dětmi komunikovat? Nebo to byl jenom váš instinkt?
Přemýšlela jsem o tom, že jestli syn bude mít nějaké problémy, že bychom to řešili i touhle cestou, ale bylo mi zase poraděno, že bych to neměla dopředu nějak moc řešit. Že až když uvidím, že jsou nějaké problémy na jeho straně, až následně o tom mluvit, protože pro dítě je to nová situace a v této nové situaci ho vést k cizímu člověku, o kterém řeknete, že je psycholog a že řeší takovéhle věci, by taky nemuselo být v pořádku. Aby si dítě nemyslelo, že má nějaký problém. Takže jsme to zvládli doma tím, že jsme si povídali a že jsme ho nevyčleňovali z toho, co se dělo. Děti se mnou jezdily na návštěvy, takže syn viděl, jak to tam probíhá, mluvil s tátou, takže nějakou představu měl. Možná právě pro ty děti, které už jsou rozumné a jsou v tomhle věku, je to o to těžší, že už mají představu a že už jim to leží v hlavě. Už ví, co rodič ve vězení zažívá, už ví, že to není nic příjemného.
Jak zvládala situaci sama Lucie?
Mě ty návštěvy zajímají, ale zajímá mě i, jak jste to celé dávala vy. Vy jste navenek usměvavá, i v té době jste byla, nicméně hroutila jste se někdy?
No hroutila. Mně teda hodně pomáhá to, že se člověk konfrontuje třeba i s tím, že se kolem dějou horší věci. Jak jsem říkala, zemřel mi tatínek a to byla mnohem větší tragédie, než to, že jste na chvíli nebo na delší dobu odloučení s partnerem. Ale samozřejmě to nebylo nic jednoduchého, protože člověk je najednou na všechno sám, nejenom na výchovu dětí, ale i na finance, na starost o barák, na každodenní starosti. To, že vám někde praskne potrubí, teče vám doma voda a že musíte řešit takovéhle věci, které by mohl řešit partner. Z toho, že všechno je na vaší hlavě, jsem se někdy hroutila. Takže spíš pod tíhou těch všech věcí, které musím sama rozhodnout, které jsou jenom na mně. A asi nejhorší to bylo vždycky večer, když barák usnul a byla jsem tam sama.
Co bylo nejtěžší, co začalo tak padat? Ta finanční stránka, protože žijeme v době konzumu, a i kdybychom se sebevíc chtěli odprostit od financí, tak to jde těžko? Zvlášť když jsou dvě malé děti...
No, a zvlášť v téhle situaci, kdy je člověk odstřižený od druhého příjmu. To třeba já mám štěstí, že mám dobrou práci, která mi zůstala. Takže jsem nemusela obracet každou korunu a věděla jsem, že i kdybych měla složitější měsíce, kdybych nevyšla, mám přátele, kterých se můžu zeptat, které můžu poprosit o pomoc. A věděla jsem, že by mě nenechali padnout. Ale samozřejmě tady ta zkušenost vás stmelí i s ostatními ženami, které prožívají něco podobného, a tam ty příběhy jsou strašné. Protože jsou to častokrát maminky, které jsou na mateřské dovolené, jsou odkázané jenom na nějaký sociální příspěvek, na pomoc státu. Chybí tam dlouhodobě příjem partnera, nejsou tam alimenty, není tam nic a to jsou opravdu složité příběhy. Takže u té finanční stránky jsem si uvědomovala, že je to složitější, ale já po celou dobu manželství nebyla na manželovi finančně závislá. Já byla naopak ta, která táhla domácnost, že jsem měla vyšší příjmy.
Takže to nebyl tak šílený dopad jako to odloučení.
To bylo asi to nejsložitější a vůbec myšlenky na to, co partner prožívá. Manžel i předtím, než nastoupil do výkonu trestu, nebyl moc doma. Třeba na 14 dní odjel na závody, ale vy víte, že je 14 dní někde, kde dělá práci, která ho baví, kde je volný, kde je mu dobře. Ale když víte, že zažívá něco nepříjemného, tak o to hůř to snášíte.
On je muž, a teď budu trošku paušalizovat, ale muži navenek dělají, že jsou silní. Dělal to taky před vámi, že je silný a vnitřně ne, nebo naopak se svěřil i s těmi niternými záležitostmi?
No, manžel je fakt silák. Já ho do té doby, než nastoupil, viděla párkrát brečet, ale většinou to bylo v souvislosti s nějakým nepříjemným blízkým úmrtím, ale tady jsem ho viděla brečet několikrát.
O čem dalším Lucie Křížková promluvila v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- S jakými reakcemi na manželovo odsouzení se setkala
- Zda se bála, že manžela vězení změní
- Jak probíhají návštěvy ve vězení
- Jak to manžel celé zvládal a proč se rozhodl napsat ve vězení knihu pro děti
- O důsledcích uvěznění pro manžela samotného
