Michal (44): Když moje žena odešla, zůstal jsem sám se synem. Nemyslel jsem si, že jeho výchova bude tak těžká

Když si moje žena jednoho dne sbalila kufr a odešla, aniž by zanechala jediný vzkaz, zůstal jsem sám se synem, kterému bylo zrovna patnáct. Vždycky jsem si myslel, že jsem zodpovědný otec, ale život tohle přesvědčení rychle prověřil. Celá léta jsem byl spíš manželem než tátou – fyzicky přítomný, ale emočně vzdálený. Měl jsem za to, že zajištění rodiny stačí k tomu, abych si zasloužil úctu a lásku. Ale když jsme zůstali sami dva, došlo mi, že ani nevím, jaká jsou jeho oblíbená jídla, čeho se bojí nebo po čem touží.

Julie (37): Nový přítel na mě koukal skrz prsty. Vadilo mu, že můj syn nosí ze školy čtyřky

Neměli jsme si co říct

Když se za ní zavřely dveře, jen jsem tam stál. Neplakala, nekřičela. Prostě řekla: „Už takhle dál nemůžu,“ a odešla. Teprve po chvíli jsem si všiml, že můj syn Jakub stojí opřený o rám dveří do svého pokoje a tiše se ptá, jestli se máma vrátí. Přiznal jsem, že asi ne. Neobjal mě, jen se vrátil k sobě a zavřel. Z naší rodiny zbyli dva lidé v jednom bytě, kteří si nemají co říct. První dny probíhaly jako na autopilota. Vařil jsem jednoduchá jídla, která Jakub mlčky jedl. Byl přítomný, ale jako by byl za sklem.

Daniela (69): Syn má svoji hlavu a nenechá si poradit. Jsem pro něj jen stará hloupá seniorka

Byl jsem ztracený

Dříve jsem trávil v práci deset, dvanáct hodin denně. Vracel jsem se, když už Jakub ležel v posteli. Všechno jsem omlouval tím, že musím vydělávat. Teď, když se mi život hroutil, jsem začal chodit domů dřív, ale nevěděl jsem, co si počít. Jakub seděl u počítače nebo koukal do telefonu.

Jeho pokoj byl emočně zamčený na tisíc západů. Když jsem se pokusil navázat rozhovor, odpovídal úsečně, nebo vůbec. Byl jsem naprosto ztracený. Chlap po čtyřicítce, který si nerozumí s vlastním dítětem a nemá nikoho, s kým by si o tom promluvil.

Jan (60 let): Celý život jsem dřel, aby synovi nic nechybělo. Teprve dnes chápu, že jsem se mu měl víc věnovat

Syn je mi cizí

Jakub byl pro mě záhadou. Hodiny trávil se sluchátky na uších, zavřený ve svém světě. Když občas prošel bytem, měl na sobě mikinu s kapucí a sklopený zrak. Nevěděl jsem, jestli mě víc ignoruje, nebo se za mě stydí. Pamatoval jsem si ho jako malého kluka, co mi skákal na klín. Teď měl v očích chlad. Když jsem navrhl, že bychom mohli jít spolu do kina, podíval se na mě s lítostí.

„Tati, vážně? S tebou do kina?“ zeptal se a bez dalšího slova zmizel v pokoji. Cítil jsem se jako cizinec v jeho životě. Někdo, kdo selhal, ještě než se stihl něco naučit.

Eduard (45): Syn přišel ze školy bez bot. Myslel jsem si, že je to nějaký omyl, ale pravda mě šokovala

Něco se změnilo

Další den jsem si vzal v práci volno a vytáhl Jakuba na procházku do parku. Dlouho jsme šli mlčky. Najednou se zastavil a kopl do kamínku před sebou. Řekl, že už takhle nemůže dál, že má pocit, že se všechno rozpadlo. „Máma mě opustila, ty jsi pořád v práci. Nikdo mě nevidí,“ řekl a já se zastavil naproti němu.

„Promiň, Jakube,“ vydechl jsem. „Byl jsem slepý. Myslel jsem, že stačí, když vám zajistím střechu nad hlavou.“ Nečekal to. V jeho očích se na okamžik objevilo něco měkkého, co jsem dlouho neviděl. Neobjali jsme se, jen jsme si sedli na lavičku a seděli, dokud nám nebyla zima.

Anna (58): Prodali jsme pozemek, abychom splatili synovy dluhy. Tři měsíce nato byl zase v minusu a prosil o peníze

Možná ještě není příliš pozdě

Hned ten den jsem nás objednal k psychologovi. Jakub byl na první sezení napjatý, ale pak se stalo něco nečekaného – začal mluvit. Sice pomalu a občas se zlomeným hlasem, ale mluvil. A já konečně pochopil, jak strašně osamělý byl. Po několika sezeních jsme spolu začali pomalu komunikovat. Stále to bylo těžké a občas práskl dveřmi, ale objevily se i chvíle naděje: společné vaření, krátká procházka, pár minut rozhovoru o jeho snech. Drobnosti, které pro mě teď znamenaly celý svět.

Pochopil jsem, že výchova není seznam povinností, ale přítomnost. Naslouchání. A hlavně umění přiznat si chybu před vlastním dítětem, i když to bolí. Nevím, kam nás tahle cesta zavede, ale vím, že už neutíkám. Dívám se na Jakuba a věřím, že i když jsme hodně ztratili, možná ještě není příliš pozdě postavit něco nového. Jen my dva.

Další příběhy ze života →

Arnošt (28): S bývalou partnerkou se střídavě staráme o syna. Místo výchovy ale raději chodí na party