Monika (23): Můj příběh byl jedna velká lež. Táta neodešel z vlastní vůle, ale kvůli máminu krutému ultimátu

Seděla jsem na posteli a v ruce svírala mobil. Číslo jsem si opsala ze starého maminčina diáře, kde bylo napsané obyčejnou tužkou, trochu rozmazaně, jako by si už tehdy nebyla jistá, jestli ho tam chce. V kolonce jméno stálo jen „Petr“. Žádné příjmení, žádná poznámka, ale já věděla, že je to on.

Odešel, když mi byly dva roky. To je alespoň verze, se kterou jsem vyrůstala. Odešel, protože nechtěl rodinu. Odešel, protože byl sobec. Odešel, protože nás neměl dost rád. Tahle slova se mi za ta léta usadila v hlavě jako fakta, ne jako názor. Byla jsem s nimi smířená, nebo jsem si to alespoň myslela. Jenže čím jsem byla starší, tím víc jsem si začala uvědomovat, že mi chybí kus příběhu.

Sára (26): Jsem v šoku. Dozvěděla jsem se, že máma žila roky dvojí život a táta to tušil

Nejtěžší hovor mého života

Když jsem číslo vytočila, málem jsem hovor hned zrušila. Ozvalo se cizí „prosím?“ a mně se stáhlo hrdlo. Představovala jsem si ho jinak – hlasitějšího, tvrdšího. Ten hlas byl unavený, trochu překvapený.

„Dobrý den… já… jmenuju se Anna,“ začala jsem a v tu chvíli mi došlo, jak absurdní to je. Říkat své jméno člověku, který mi ho dal. „Jsem vaše dcera.“

V telefonu nastalo ticho. Dlouhé, nepříjemné ticho. Už jsem se nadechovala, že se omluvím a zavěsím, když se ozval znovu. „Anna,“ zopakoval potichu. „Já… já jsem doufal, že se jednou ozveš.“

Alena (32): Táta se o mě nikdy nestaral. Teď je z něj nejlepší hlídací dědeček na světě

Setkání, na které jsem čekala

Sešli jsme se o týden později v malé kavárně na okraji města. Poznala jsem ho okamžitě, i když jsem ho vlastně nikdy neviděla. Něco v jeho očích bylo stejné jako v mých. Znala jsem i ten způsob, jak se mračil, když byl nervózní. Přinesl si s sebou složku plnou papírů, ale dlouho na ni jen mlčky zíral.

Vyprávěl mi svůj příběh pomalu, opatrně, jako by se bál, že se každým slovem může něco rozbít. Neodešel prý proto, že by mě nechtěl. Odešel, protože byl donucen. Soudy, hádky, zákazy. Máma mu prý dala na výběr: buď zmizí, nebo nás bude vláčet po právnících a udělá ze mě bitevní pole. Neměl peníze, neměl sílu. Myslel si, že když ustoupí, budu mít klidnější dětství.

„Psal jsem ti,“ řekl a konečně otevřel složku. Byly v ní dopisy. Desítky dopisů, které jsem nikdy nedostala. Některé byly kostrbaté, jiné plné škrtanců, ale všechny začínaly stejně: „Aničko…“

Julie (34): Táta všechno odkázal cizí ženské. Když jsem zjistila důvod, ulevilo se mi

Našla jsem chybějící kousek

Nevěděla jsem, co cítit dřív. Vztek na mámu, lítost nad ním, smutek nad lety, která se už nevrátí. Celý život jsem si nesla prázdné místo, o kterém jsem si myslela, že za něj může jeden špatný člověk. Teď jsem seděla naproti muži, který nesl stejné prázdno, jen z druhé strany.

Neodpustila jsem mu hned. Možná mu nikdy úplně neodpustím. A možná ani mámě. Ale pochopila jsem, že i odchod může být někdy zoufalým pokusem zůstat.

Když jsme se loučili, objal mě nejistě, jako by nevěděl, jestli na to má právo. Neřekla jsem „tati“. Zatím ne. Ale když jsem odcházela, otočila jsem se a věděla jsem, že můj příběh byl konečně celý.

Hana (42): Táta podal na stará kolena žádost o rozvod a vrátil se k první lásce. Přeju mu to, ale je mi líto mámy

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].