Speciál: Průvodce kvalitouSpeciál: Hubněte s námiTestování

Regina Rázlová o roce ve vězení: Strašně vás to zničí, vrátíte se do jiného vesmíru

+ 1 fotka+ 2 fotky
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Herečka Regina Rázlová neměla snadný život, za komunismu patřila díky otci do prominentní rodiny a mnoho lidí jí to dávalo pěkně sežrat. Vystudovala Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelici a na DAMU obor herectví, než nastoupila do Národního divadla. Z něj však byla vyhozena právě kvůli politické minulosti svého otce.

Petra Járková 17. května 2021

Regina Rázlová trpí dlouhá léta roztroušenou sklerózou, a musí se jí nechat, že i přesto působí čiperně, energicky a stále dobře naladěna. A to toho v životě neprožila málo. Nejprve ji pronásledovala politická minulost otce komunisty, který za sovětské okupace pracoval jako předseda vlády, poté byla vyhozena z Národního divadla a musela se živit jako prodavačka v lahůdkách i jako uklízečka.

Také zastávala roli předsedkyně představenstva firmy Skloexport, což jí v budoucnu nemálo zkomplikovalo život. Největší skandál přišel v roce 1998, kdy byla Regina Rázlová obviněna z podílu na tunelování této firmy. Rok strávila ve vazbě, než byla propuštěna. Nakonec roku 2006 u Evropského soudu vysoudila za tuto újmu odškodné i omluvu od státu.

Rázlová ve volném čase maluje krajinky, váže věnce a věnuje se svým vnoučatům. Byla několikrát vdaná, jejími manželi byli Petr Štěpánek, Petr Oliva a Jindřich Santar. O svém dobrodružném životě si přišla slavná herečka popovídat se svou kolegyní Miluškou Bittnerovou do talk show Na kafeečko.

Olga Šípková o nejhorších chvílích života: Pět let jsem brala antidepresiva
Mohlo by Vás zajímat:

Olga Šípková o nejhorších chvílích života: Pět let jsem brala antidepresiva

Bittnerová: Ty jsi opravdu prošla velmi zajímavým životem, dostala jsi spoustu dobrého, ale taky spoustu zlého. To jsou přeci příběhy do filmu, ne?
Rázlová: Takto nahlíženo jsme jeden vedle druhého příběh pro film. To bych se tady nevyvyšovala. Ne, ne, ne. Samozřejmě, že každý člověk má jiný příběh a zhlížený jinými očima. Myslím si ale, že není zase všechno až tak zvláštní, jak to tak hezky říkáš, to bych se divila.

Myslela jsem si, že to budeš bagatelizovat. No, když to teda vezmeme od začátku – narodila ses do rodiny, kde tatínek posléze získal dost vysoké funkce, ale také poměrně často o ně přicházel. Tatínek byl dokonce i ve vládě a přitom vyslal delegaci na pohřeb Jana Palacha. Už tam jsou určité kontroverze. A ty jsi se s tím musela smiřovat a bojovat a vždycky jsi byla ta výrazná, kterou lidi podezírali třeba z protekce. Podle mě už od školy…
Protekce znamená, že dotyčný člověk vždycky přijde o talent, je jedno v jakém oboru a jakého je pohlaví. A musí začínat znovu. Musí se naučit bojovat s tím protivenstvím v životě. Někdy se to daří hůř a někdy líp. Někdy vůbec ne. Někdy vás to prostě porazí a to zná hodně lidí.

Ale neznají to všichni, třeba já jsem tohle nezažila. Ale pojďme dál. Přišla střední škola, kde ty ses chystala dělat filmovou produkční.
Ano, ale na tu jsem se dostala tak, že mi pomohl tatínek mého přítele. V tu dobu už byl zase můj tatínek politicky velmi závadný a pro jistotu jsem nemohla studovat žádnou školu. Ale on byl bývalý voják, který přišel do země s armádou přes Duklu, tak ten mi pomohl, protože měl pocit, že jsem vhodná budoucí dívka pro jeho syna. A že by bylo hloupé, kdybych nevystudovala.

Jo, pomohl.
Já nevím, co je na tom tak protekčního?

No, tam tvůj tatínek vůbec nezafungoval.
Tam to nezafungovalo, protože myslím, že měl tehdy prokurátora a seděl. Všichni se nějak rozhodovali a začali vyrábět nebo vymýšlet Pražské jaro, takže to taky nebylo úplně nejlepší. Víte, ona ta pravda potom vypadá ještě trošku jinak. Já o tom ráda vyprávím vesele. Protože jinak to nemá smysl vyprávět vůbec.

Pak přišlo DAMU? Studentská léta jsou vždycky fajn, ale ty jsi tam zase až tolik nevnímala… Alespoň v jednom dokumentu jsi to říkala, protože jsi byla šíleně zamilovaná. Petr Štěpánek byl tvou úplně první láskou?
Já bych úplně…

O něm nemluvila?
Ale ne, o něm jo, klidně. Ježíš, lásky jsou od toho, aby si je člověk pamatoval. Teď to vidím na DAMU, kde jsem už mnoho let pedagožka. Když vidím párečky, které se tam utvoří a zamilují, tak si říkám: Hm, tak o prváku nebudete vědět vůbec nic. A pak: Á, už se probrali, tak tady pozor, už začali studovat.

Ono to tak je. Ale člověk se probere. Ty ses probrala docela rychle.
Bohužel…

Ale manželství na půl roku stačí, ne?
Když je dobré, tak jo.

Že jo? Vy jste si ho užili… Promiň, promiň, teď trochu vážně. Je to rozdíl, když holku opustí kluk kvůli nějaké jiné třeba ve dvaceti, a když ji opustí ve třiceti? Anebo je ta bolest vždycky stejně veliká?
Já myslím, že jsem to vždycky snášela stejně špatně.

A víš co mi přijde divné? Že tebe opouštěli chlapi. Vždyť ty jsi byla vždycky ta…
Možná jsem se jim moc nevěnovala…

Jo takhle!
Možná že jsem nebyla ta dobrá, ta parťačka, partnerka, že jsem byla moc, já nevím, třeba extrovertní. To muži nemají… Vybírala jsem si muže, kteří extrovertnost neměli rádi. Možná, že kdybych si vybírala někoho, kdo…

A co když je to tak, že ti chlapi nesnášejí silné ženské, že chtějí víc ženské, které jsou submisivní?
Já právě úplně nevím, co to je, když se řekne silná ženská.

To je taková ta ženská, která se z ničeho nepo…
Ježíš, kolik žen po dlouhá tisíciletí, staletí a dneska také je samo s dětmi. Tak jsou teda silné, nebo slabé, abychom si to ujasnily.

Já si myslím, že jsou silné.
Aha, vidíš, a přesto jsou samy. A ti chlapi jsou nezodpovědní, nechají je, naplatí, nestarají se, nepomáhají… Ale to nejsou slabé ženy, protože je muži opustili.

Naopak, proto jsou silnější. Ale není to tak, že je muži opustili právě proto, že jsou silné? Mám totiž občas takového tušáka, víš, že chlapi nemají moc rádi silné ženské. Já mám třeba spoustu kamarádek, které jsou samostatné, chytré, krásné, a nemůžou najít chlapa. A myslím, že chlapi se jich tak trošinku bojí. A tak si říkám, jestli to nebylo i v tvém případě, že se tě chlapi tak trošičku báli.
Vždyť já jsem v podstatě úplná „blbka domácí“, takže není čeho se bát. Takže jenom je potřeba oloupat tu cibuli. Budeš se divit.

Třetímu manželovi se to podařilo.
Jo, jo, jo. Třikrát denně jídlo – osm, dvanáct, osmnáct… A jak jsem, pane, běhala.

Jo?
No jasně. Třeba: Je dvanáct třicet. Nebo: My nebudeme dnes obědvat?

Takhle si tě vycvičil?
Ani ne, mně to srovnalo život. Tohle musím říct, že, ve vší úctě, mi to srovnalo život. Jemu asi moc ne, ale on mně jo.

Říká se, že protiklady se přitahují. On byl ta klidnější voda a ty jsi byla ta divoška.
Ano, já bych obědvala ve tři odpoledne, ale on ne.

Existuje nějaká univerzální rada, jak vyjít s chlapem?
Já na to nejsem úplně vhodná.

Jen to zkouším.
Třeba se náhodou trefím, že jo?

No právě. Třeba někdo přijde a řekne: Hele je to tak, tak a tak.
No právě, já bych řekla, že nejlepší je najít si takového, který jedná správně. Někoho, kdo se nemusí vychovávat.

No vidíš. Už to začíná. Tak někdo, kdo se nemusí vychovávat…
Tak chyby tam jsou a on si myslí, že buď ty se přizpůsobíš, nebo… No, to je něco jiného. Něco jiného je, že jenom na sebe musejí matka se šroubem padnout, ale když je jiný závit, to už je špatně.

Ááá, takže špatně. Každopádně, ještě máme dost času, aby přišel další štramák, co se nezakecá. To ti přeji věci, viď? Do vašeho holčičího domečku… Chtělo by to tam trošku testosteronu. Říkala jsi: Ty, dcera a její tři dcery?
Hm.

Pět holek v domečku
Myslím, že žádný muž nepřejde přes branku.

Ty, ale to by byl frajer.
To by byl… Protože už to samo o sobě by znamenalo, že na něj všechny budeme…

No, a byla jsi někdy nešťastně zamilovaná? Stalo se ti, že jsi někoho milovala, a on tebe ne?
Ano.

Jo? Jak to?
A úplně vášnivě, obtěžovala jsem ho myslím přímo, stalkovala jsem ho.

A on nechtěl?
Ne!

Nechápu, že se někdo ubránil. Fakt se bránil?
Tak ono nás tam asi bylo víc. A já měla tu nejsilnější pozici.

Ty máš taky jednu věc, kterou z tebe samozřejmě tahat nebudu, ale mně se strašně líbí. V tom tvém životním filmu, víš, že by tam bylo to jedno obrovské tajemství. Ty nechceš přiznat otce svého syna… Já nechci, abys o tom mluvila, je to tajemství… Udržme ho. Jen mě zajímá, jestli syn ví.
Ano.

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku
Mohlo by Vás zajímat:

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku

Jo, on ví. Tak v tom filmu to možná bude. No, ale pak jdeme dál a jsou tam ty obrovské vzestupy, ty královna českého filmu, královna českého divadla…
Jak říkal pan kritik Sedláček: „Královna záporných rolí“. To byl fór.

Heroina a do toho najednou přišla změna společenských poměrů, do nejvyšších uhodí blesk vždycky, takže jsi musela být odejita. Vždycky jsou obětní beránci, nicméně ty jsi šla do oblasti, kde já jsem jenom čuměla. Ty jsi prodávala chlebíčky. To chápu. Který je nejvíc?
Já mám ráda tuhle českou vymoženost, jak padá s vajíčkem.

No, to je blaho.
Vajíčko, majonéza…

Četla jsem, že jsi i proutkařila?
No to taky.

Kde ses to naučila?
Tohle jsem se naučila nějak od útlého mládí. Někde jsem se učila čarodějnictví… ale ne, to si dělám legraci.

Studovala v Bradavicích…
Jo, dojížděla z hlavního nádraží. Když je zle, tak děláš všechno, co umíš, snažíš se a musíš děti nějak uživit. Snažíš se nějak uplatnit. Nikdy se neztratí nic, co se člověk naučí. Jestli je to hledání vody, nebo hledání ztracených předmětů. Což už je trošku jako…

To je vyšší dívčí, najít mobil je někdy velký problém.
Jednou na jevišti, při takové přednášce, jsem tvrdila, abych je zaujala, že umím najít ztracený předmět. No a tak dobře, jsou techniky, jak to najdeš. Musíš se trošku soustředit, trošku musíš vědět, jak na to…

Počkej, to se může naučit každý? Najít ztracený předmět?
Nevím. Myslím, že ne, úplně každý se to nenaučí, protože to vyžaduje předešlý trénink v meditačních technikách. Technikách, jako je soustředění a jinak… „kouzelnických“.

Máme tady mírné přiznání, že jsi čarodějka?
Jako že jsem měla přijít ve špičatý čepičce?

No, alespoň bychom to věděli rovnou. Ale počkej, můžeš nám to vysvětlit?
Chci jenom říct, co se mi stávalo s prstenem… Ten večer jsem zjistila, že mi musel na jevišti spadnout prstýnek…  Mně!

Tvůj civilní prstýnek?
Ano, ano a měla jsem v něm kámen. Proto mi ten prstýnek úplně neseděl. Podědila jsem ho a je to jediné, co mi zbylo kvůli tragickým rodinným událostem za druhé světové války. Teď jsem řečnila a ha, ha, ha a přesvědčovala ty lidi a furt jsem hledala svůj vlastní prsten. A pak jsem si uvědomila, že lidi jsou chytří. Diváci jsou chytří, jé, je…

Jé, je.
A citlivě hned vědí, že se děje něco jiného, než se má dít. Tak jsem to přiznala a řekla jsem: Já nemám prsten. Polovina si myslela, že jsem si to vymyslela, a druhá polovina napínavě sledovala, jestli ten prsten najdu. Našla jsem ho, ale nikdy jsem to číslo už nedělala.

Počkej, ale jak jsi ho našla, lezla jsi po čtyřech?
Ne, ne.

Odhadovala jsi, kam se zatoulal?
No, když nevíš odkud, tak to nejde. Musíš ve své mysli postupovat jinak. Vlastně v mysli jdeš k momentu, kdy si ho pamatuješ, kdy si myslíš, že si ho pamatuješ. Ty si pamatuješ mnohem víc…

Dobře, dobře a je to třeba jako vyvolávání duchů?
Ne, ne stačím si sama.

A co to proutkaření. Umíš s proutkem najít takové ty geopatogenní zóny? A věříš na to?
Uměla jsem, ano.

A pak jsi vykládala karty.
No, když bylo nejhůř, tak všechno, ano, ano…

No jasně, jako samoživitelka, to chápu. Ale počkej, vykládala jsi karty doopravdy, nebo to bylo tvoje umění dobré psychologie? Protože já tě podezírám z toho…
Tarot není vykládání karet, to se nevykládá jako v Mariáši, ne, ne. Tarotové karty jsou příběh. A Tarot je cesta. Tarot není stav: A teď, milostivá slečno, nepůjdete na rande. Takhle vykládat karty jsem přestala v sedmnácti letech. Spolužačka na to rande nešla, díky tomu, že jsem jí to vyložila. A to mě tak vyděsilo, že jsem si řekla: Už nikdy v životě nebudu takhle určovat někoho osud. Hrozně mě to vykolejilo.

A je to tak, že osud nám dal karty a hrajeme už my? Anebo jsou věci, kterými musíme projít i kdyby, já nevím co…
Tak… Svým rodičům se nevyhnete, osudu svých rodičů se taky nevyhnete, takže je toho málo, co může člověk…

A ve svém osudu?
Ale ten je tvořen věcmi, které tam prostě jsou.

Jo a musejí se prostě stát. Tak jako tak. Takže ty sis musela projít vším, čím sis prošla. Protože já narážím na věc, kterou si, upřímně řečeno, vůbec neumím představit. A to je vlastně ten rok v kriminále, který jsi musela prožít. Popsala jsi ho v knížce, mluvit o něm nechci. Protože to beru tak, jak jsi řekla. Knížka jako psychoterapie a takhle se to uzavřelo. Ale co by mě zajímalo, tak jsou ta léta potom. Jak moc člověka změní tahle zkušenost?
Domníváte se, že se vrátíte do vesmíru, který už znáte, ale není to pravda. Je to jiný vesmír, protože vy jste jiná a dlouho taky trvá, než se člověk vypořádá s tím, jak se na něho lidi dívají. Oni nemusejí být nepřátelští. Nemusí být hned negativně naladění. Ale, je to v člověku, taková ta nedůvěra. Jeden druhého vychováváme, že není třeba důvěřovat lidem, kteří mají něco za sebou… Bůh ví, jak to s nimi bylo a tak…

Nutno říct, že ty jsi byla osvobozená. Prezident ti dal amnestii a omluvil se ti ministr spravedlnosti.
Ano, ano, za vládu a za stát. Dobře, ale to ti nevrátí…

Ten rok.
Ale potom uplyne mnoho let. Všichni dávno zapomenou, o co šlo. O co šlo doopravdy, to už vůbec nikdo neví. Jen málo lidí, proč by také věděli, mají své starosti. Potom jsou také takové noticky, to už ale novináře nezajímá. Proč by je to najednou mělo zajímat. Oni byli třeba v té době malí…

Tereza Těžká: Mám manžela a dva partnery, funguje to se vším všudy. Herečka z dokumentu V síti otevřeně o polyamorii
Mohlo by Vás zajímat:

Tereza Těžká: Mám manžela a dva partnery, funguje to se vším všudy. Herečka z dokumentu V síti otevřeně o polyamorii

A když přijde omluva? Nebyla jsi zajímavá, že jsi ukradla miliardy. Tak akorát omluva, že jsi nic neukradla? Jé, ale to už není zajímavé…
No tak s tím je potřeba se sžít.

A je to změna vevnitř k lepšímu, nebo k horšímu? Teď vlastně, promiň, já to hodnotím, byť to nechci hodnotit, ale víš, jestli tě to udělá ještě silnější, anebo tě to třeba na pár let hodně lekne?
Myslím, že všichni, kteří takový příběh prožili, se hodně leknou… A hodně se bojí. A pak se všichni musí modlit, aby jim zdraví vydrželo a aby se znovu dostali do života. Je podstatné, že ty roky vám musí vydržet zdravé. Nebo tobě musí vydržet zdraví. Protože ten dlouhodobý stres samozřejmě člověka velmi, velmi zničí.

Teď mluvíš o své zkušenosti?
Ano, zničí to zdraví každému. A tam je potom deadline, jestli už se na to člověk…

Nevykašle…
Protože prostě na to nemá. Anebo někam hrábne a pak to zkusí znovu.

A to je ta otázka, protože náš pořad je hodně o inspirativních ženách, které umí překonat ty občas velké kopance od života. Kde najít tu sílu, ten život nakopnout a vrátit ho zpátky?
To ti nevím. Já jsem začala vázat věnce a prodávala jsem je.

Hele a myslíš si, že nemoci opravdu přicházejí z jakoby poškozené psychiky? Třeba z velkého smutku a z velkého stresu?
Určitě. Je to chemická reakce a některé chemikálie ničí orgány. Podle toho, co jsme zdědili. No a možná, že by v psychice člověk vydržel, ale nevydrží ty orgány. V té chemii je kouzlo.

Dočetla jsem se, že trpíš roztroušenou sklerózou. Je to pravda?
Nemluvím o tom a mluvit o tom nehodlám, protože to bych už to pírko mohla pouštět na každém parkovišti. Jako veřejnou záležitost.

Dobře, ale mě překvapilo, kolik lidí tuhle diagnózu má, víš? Musím říct, že před lety to byl obrovský strašák, jenže teď už to takový strašák není.
Máme jiné. Ale pro staré lidi, jako jsem já… myslím, že jsem tak stará, že už to není… Vlastně bych musela být mrtvá, aby to bylo nebezpečné, anebo mám šanci, že se mi už nic nestane. Blbé to mají mladí lidé. Tam je to hodně blbé. Hormony a to všechno pracuje. Já jsem už z obliga.

Takže, taková ta rada od babičky nebo od maminky. Víš co, takové to, co ti zní v uších. To nedáváš?
Ne, já jsem se tuhle vyjádřila, třeba nějak nevhodně u jídla, směrem k tomu, že obrátit třikrát brambor je příliš… A odpovědí mi bylo hrobové ticho. A asi za deset minut se dostavila nejstarší a sdělila mi, že vůbec nechce. Že mě mají rádi, ale měla bych být citlivější. No a to s těma bramborami nebylo úplně…

Jo, počkej.
Víš, že oni vědí, proč jsem to řekla, že to nebylo proto, že bych šetřila ty brambory, ale že…

Ale, že ty jsi byla vždycky taková. A i tví studenti, a nemyslím teď ty letošní, s nimi jsem se ještě nestačila setkat, ale z generace Ivany Chýlkové, Vilmy Cibulkové, Karla Rodena a Báry Hrzánové, o tobě říkají, že jsi byla přísná, ale spravedlivá. A že jsi občas rozhodně nešla pro slovo daleko. Takže ty budeš taková ta přímá a pravdivá, viď?
No, s těmi bramborami jsem to dost dokázala.

Rozbrečela jsi někdy nějakého svého studenta, když jsi byla hodně upřímná?
To nevím, ale myslím, že Lexa Pyško mě chtěl jednou hodit z okna.

Ale prosím tě. Takže, zdravíme pana Pyška.
Po páté jsem ho poslala do vrátnice, aby si uvědomil, jak to vypadá, když vejdu do místnosti. A pak se traduje historka, že mě chtěl vyhodit z okna.

Tak to jsem neznala, ale děkuji za ní. Až ho potkám, tak si na to rozhodně vzpomenu.

Mirka Čejková o postižené dceři: K porodu přišla opilá doktorka, skončilo to přidušeným dítětem
Mohlo by Vás zajímat:

Mirka Čejková o postižené dceři: K porodu přišla opilá doktorka, skončilo to přidušeným dítětem

Celou zpověď Reginy Rázlové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?

  • dětství ve stínu komunismu
  • vyhazov z Národního divadla
  • rozvody a muži
  • uvěznění a omluva
  • nadpřirozené schopnosti
  • vztah k ezoterice
  • život ve společnosti samých žen
  • učitelství na DAMU

Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články