Speciál: Průvodce kvalitouSpeciál: Hubněte s námiTestování

Sedm let šikany: První česká Barbie Gabriel Jiráčková chodila ze školy s vytrhanými vlasy a bála se o oči

+ 6 fotek+ 7 fotek
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Gabriel Jiráčkovou možná znáte také pod přezdívkou Lolo Ta Bella nebo jako českou živou panenku barbie. Kráska se živí jako modelka, zpěvačka nebo příležitostná herečka a nutno podotknout, že se jí vzhled živé panenky daří náležitě zpeněžit. Ne vždy ale byla šťastná a úspěšná.

Petra Járková 26. dubna 2021

Gabriela Jiráčková se narodila v malém středočeském městě s názvem Sedlčany, je jí jedenadvacet let a žije v Praze. V rámci pěvecké kariéry spolupracovala s takovými ikonami, jako jsou Petr Kolář, Bohuš Matuš nebo Peter Dvorský. Působila i jako porotkyně soutěže Solasido a sama se zúčastnila pěvecké soutěže SuperStar. Tam se však dostala jen mezi sto nejúspěšnějších soutěžících, na televizní kola tak musela zapomenout.

Účinkovala rovněž v pořadu Zlatý oříšek, v televizním seriálu Špačkovi v síti času nebo v oblíbené Ulici. Už šest let se věnuje modelingu, kde se zaměřuje na glamour, fashion a beauty focení. Je o ní známo, že často a ráda vyhledává služeb plastických chirurgů a že estetická medicína je jejím koníčkem. Zkrášlovacích zákroků má na svém těle Gabriela několik. Má ráda starší muže. Se svým současným přítelem se seznámila, když jí bylo šestnáct let a jemu dvaatřicet. Jsou spolu již více než pět let. Pokud se o živé panence barbie chcete dozvědět víc, sledujte talk show Na kafeečko s Miluší Bittnerovou, do níž přijala pozvání.

Olga Šípková o nejhorších chvílích života: Pět let jsem brala antidepresiva
Mohlo by Vás zajímat:

Olga Šípková o nejhorších chvílích života: Pět let jsem brala antidepresiva

Bittnerová: Milá Gabrielo Jiráčková, vítejte. Já tady mám panenku, živou panenku. To je neuvěřitelné.
Jiráčková: Marilyn Monroe a panenka.

To je šílené! Já jsem s tou Marilyn Monroe měla docela problém. Nejdřív mi to přišlo srandovní, a potom, když už toho začalo být v novinách moc, jsem od toho ustupovala. Dokonce jsem přemýšlela i o obarvení vlasů, abych vůbec jako nezavoněla… Vy si ale tu barbie užíváte.
Užívám, užívám. V podstatě to u mě vzniklo tak nějak přirozeně, měla jsem pouze blízko k make-upu. Od mala jsem pohybovala v showbusinessu. Hrála jsem v seriálech a zpívala jsem. V tu dobu mě začali v divadle líčit a právě jenom na základě toho make-upu a na základě pár fotek, kde jsem měla extravagantnější outfity, mě média označila za první českou barbie. A jo, užívám si to, je to funny.

A už to tady máme. Máme tady mladou generaci, je to funny… Víte, když jsem přemýšlela o dnešním rozhovoru, přišla jsem na to, že je mezi námi generační rozdíl. Což je vidět, ale zatímco já jsem z té generace, kde když mě třeba ve třiceti nařkla jedna kolegyně z toho, že mám udělanou plastiku prsou a přifouklé rty, přišlo mi to jako největší urážka. Strašně mi vadilo, že to v štábu seriálu takhle běhalo. A vy jste ta generace, kdy to vlastně nejenže nevadí, ale není to malinko i tak, že se tím chlubíte?
Každá mince má dvě strany. Na jednu stranu si myslím, že, jak říkáte, dnešní generace už čím dál tím víc inklinuje k tomu nechat se trošku poupravit, zdokonalit to, co dokonalé není, a přiblížit se k jakémusi ideálu krásy. Takže na jednu stranu se přizpůsobuju tomuto trendu. Baví mě to, líbí se mi to. Na druhou stranu, ale… Ano, i mně občas vadí to, že v každém druhým titulku mám: Podstoupila deset plastických operací. A já říkám: Vždyť já mám udělané operativně jenom prsa. Proč je všude, že jsem přeoperovaná… Není příjemné, když člověk o sobě čte něco, co není pravda. Na druhou stranu, zvykla jsem si na to a už se tomu směju, protože… co už, s nálepkou člověk nic neudělá. Na druhou stranu se tomu nebráním, protože mám to ráda, líbí se mi to. Takže to beru tak, jak to je.

Dobře, teď tady sedí oživlá panenka barbie. Já se přiznám, že jsem neměla žádnou panenku barbie. Nevím proč. Možná jsem víc inklinovala k mončičákům, ale já jsem byla vždycky divná. Jenže Gabriela Jiráčková byla kdysi dítě, které nenosilo make-up, a není to tak dávno. Nezlobte se, Gabrielo, že to říkám, je vám dvacet, že jo?
Dvacet jedna.

No, ale proboha, to už jste dospělá i v Americe. Ale když jste byla dítě a chodila jste do školy, tak jste zažila něco, co vlastně nechceme zažít nikdo, a strašně se bojíme, že to zažijí naše děti. Vy jste zažila šikanu. Jak to probíhalo?
Začalo to v podstatě už v první třídě, v šesti letech. Hodně často jsem se o sobě opět dočetla další takovou lež, že mě děti šikanovaly kvůli odlišnému vzhledu. Přitom já v tu dobu nevypadala jinak než ostatní děti. Nosila jsem tepláky, mikiny, ale dle psychologa jsem od těch dětí byla přibližně o deset let rozumově dál. Takže když jim bylo třeba těch sedm let, tak mě už bylo řekněme sedmnáct. Neměla jsem stejné zájmy, nezevlovala jsem s nimi a ony mě prostě nepochopily.

Takže tím, že jste byla napřed, jste byla výjimečná?
Ano, měla jsem jiné zájmy, do toho se vlastně přidalo umění a vystupování… Nejenom, že už to bylo o tom, že mě nemohly pochopit, ale ještě se k tomu přidala závist a to už je docela silné kafe, protože děti si v podstatě vždycky hledají terč v někom, kdo se nějakým způsobem liší. Já už jsem těch odlišností měla řadu, a tak to vlastně začalo. Šikana probíhala duševně, fyzicky, ale samozřejmě to duševní je pro člověka asi vždycky těžší, byť jsem kolikrát odcházela s modřinami, s vytrhanýma vlasy, se zničeným oblečením a se vším…

Počkejte, počkejte, to vás vyloženě fyzicky někdo napadl?
No, hodněkrát. Kolikrát se opravdu sešlo několik dětí, několik skupin, počkaly si na mě a roztrhaly mi věci, vysypaly mi tašku a zmlátily mě. Ale to jsem paradoxně snášela líp než to, že mě v podstatě nikdo za ta léta neoslovil jinak než názvy, které tady raději nebudu jmenovat. Nebylo to lehké období.

Říkáte léta. Takže jak dlouho to trvalo?
Trvalo to přibližně od těch šesti sedmi let až do mých třinácti, kdy mě v podstatě zachránila jedna jediná možnost, kterou se dítě jako já mohlo zachránit, a to bylo domácí vzdělávání. Kdyby to nebylo, tak už tady možná nejsem, protože už v těch devíti letech jsem začala uvažovat o sebevraždě. Neměla jsem k tomu daleko. A jediný důvod, proč jsem to neudělala, byli moji rodiče, kterým jsem nechtěla způsobit bolest.

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku
Mohlo by Vás zajímat:

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku

A jak na to reagovali rodiče. Řekla jste jim to?
Samozřejmě. Rodiče se snažili to řešit, seč mohli. Šli za ředitelem, za učiteli, za výchovným poradcem a bylo to tak, že byť je definice šikany úplně jasná, že je to vždycky tlupa proti jedinci, oni to obrátili tak, že když jdou všichni proti tobě, asi je chyba v tobě, asi není chyba v nich. Ředitel ani učitelé nechtěli přiznat šikanu na své škole. Výchovnému poradci jsem dala takový příklad – měla polštářek na židličce, oni mi ho podtrhli, já jsem málem spadla a narazila si ruku. A on řekl: No tak kdybych já byl v jejich věku a viděl bych, že tam máš polštářek, zrovna tak bych ti ho taky sundal. Takže se to naprosto obrátilo proti mně. A nikdo z těch učitelů ani ředitelů mně nechtěl pomoci a spíš se to obrátilo proti mně a proti mým rodičům.

A přesto jste to vydržela tolik let, vždyť to musí zanechat obrovské stopy na psychice, ne? Jít do školy s tím, že na mě čeká takové nepřátelské prostředí…
Každý den jsem tam chodila s takovou tou myšlenkou: Hlavně to přežít. Každé ráno, každý večer jsem se opravdu doslova modlila, abych to přežila, aby další strčení ze schodů nebylo to poslední, aby mi další hození nůžek proti obličeji nevypíchlo oko. A to bylo dnes a denně. Celých těch sedm let.

Nebyl tam nikdo, kdo by se vás zastal?
Když už se někdo našel, když už se párkrát našla třeba nějaká holčina, která se mnou začala kamarádit, tak ji začali šikanovat úplně stejně. Protože se kamarádila s tou Jiráčkovou, že jo? Takže to nevydrželo. Samozřejmě, když už se nějaký odvážlivec našel, tak se mnou kamarádil týden dva a začal na tom být v podstatě skoro stejně a musel za mnou ve výsledku přijít s tím, že: Gábi, já tě mám ráda, ale nemůžu se s tebou bavit, protože vidíš, jak to je.

A o to je těžší pochopit, že potom, co zažijete takovou šikanu, a musím říct, že ostřejší, než jsem si uměla představit, tak…
Vím i o horších případech. Většinou právě, jak se říká: Vrána k vráně sedá. Tak osud propojuje stejné duše, stejné osudy. Poznala jsem i holčinu, které rozmlátili hlavu o umyvadlo, byla v bezvědomí a měla rozsekanou lebku. Druhou shodili právě tak, jako mě shazovali ze schodů a byla měsíc v kómatu. Určitě jsem nebyla ojedinělý případ.

Nicméně po takových zážitcích, které trvají roky, jsem měla pocit, že oběť šikany začne být, nebo bude chtít být neviditelná. A vy jdete úplně, ale úplně proti, protože pardon, ale vás si nejde nevšimnout a nevěřím tomu, že můžete projít po ulici bez různých poznámek. A teď nemyslím takové ty klasické poznámky, to zažívám i já ještě furt od zedníků, ale víte co? Že vy si říkáte o velké reakce.
V podstatě ano, jako by jsem tomu naběhla svým image. Nicméně já nejsem zvyklá utíkat, protože už jsem utíkala před lidmi hodně dlouho a řekla jsem si a dost. Přibližně po dvou letech, co jsem absolvovala domácí vzdělání a chodila jsem na zkoušky, tak jsem se z toho vzchopila. Udělal jsem za minulostí tlustou čáru a těm lidem, všem těm lidem jsem odpustila. Necítím k nim absolutně žádný odpor, ani nenávist, ani smutek, nic. Tím, že jsem se od toho dokázala oprostit, už mi dneska naopak vůbec nedělá problém jít a inspirovat další holky, které jsou třeba v mém věku. Naopak jsem ráda, že mohu inspirovat třeba holky, jako jsem byla já, které teď prochází něčím podobným, buď šikanou, nějakým násilím, nebo nějakým velkým problémem. Ukázat jim, že holka, která trpěla, které se všichni posmívali a říkali jí, že nikdy nic nedokáže, že může naopak být vidět a můžou se o ni lidi zajímat a není na tom vlastně nic špatného. Že se lidi hlavně nemají bát být sami sebou. A když mně se líbí make-up, když mně se líbí zajímavé oblečení, když mě baví se o sebe starat, proč ne.

S tím, že k tomu přichází různé reakce, jsem se smířila, v podstatě si myslím, že právě proto, co jsem zažila v dětství, jsem tak obrněná. Dneska už mě nějaké sprosté hejty a poznámky na ulici nerozhodí, protože to je tak nesrovnatelné s tím, co jsem už zažila, že už je to v podstatě slabá káva. No a ti hejtři nebo ti lidi si myslí, že mi tím nějak ublíží a jejich cílem je do mě a do dalších veřejně známých lidí schválně si rýpnout a schválně jim ublížit. Oni ale nevědí, že člověk už je proti tomu tak imunní, že si maximálně řeknu: Haha dám blok. A už za minutu o tom nevím.

Můžete jít vůbec sama po ulici, bez vašeho přítele?
Nemůžu. Ne kvůli hejtrům a kvůli těm poznámkám, ale už se stalo, že nás přepadli. Jednou to bylo v Barceloně, a to jsem dokonce šla se svým přítelem a ještě s jednou kamarádkou. Vrhli se na nás, shodili nás na zem a okradli. A v Praze mě už třikrát přepadli, když jsem právě šla sama. Jednou to byl ve výtahu takový starý pán s nožem. Jednou to bylo na Moravě v lázních, kde mě starý pán v kloboučku, takový ten lázeňský švihák, oslovil: Holčičko… A začal mě tahat do auta. Byla jsem od přítele pryč asi půl minuty, akorát on se s někým zapovídal a já jsem si odběhla pro něco. Za tu půl minutu už mě pán tahal do auta. Nebyla jsem nalíčená, nic, měla jsem normální šaty… Vůbec nemám odvahu jít někam sama, byť by mi to vlastně nevadilo, nejsem primadona, která by potřebovala mít okolo sebe zástup lidí. Ale co se týče bezpečí, tak z tohohle důvodu už to nejde.

Herečka Helena Dvořáková o rakovině v posledním stádiu: Ochrnula mi půlka jazyka, učila jsem se znovu chodit
Mohlo by Vás zajímat:

Herečka Helena Dvořáková o rakovině v posledním stádiu: Ochrnula mi půlka jazyka, učila jsem se znovu chodit

Gabrielo, mě by zajímalo, jak dlouho trvá vytvoření toho panenkovského looku, protože mluvíte s člověkem, který je schopný umýt si vlasy, takhle si je rozcuchat a jít spát. A ráno vstane a zase si je rozcuchá a jde do práce.
Ono je to v podstatě progresivní. Když jsem se to učila, což je přibližně těch pět let zpátky, začínala jsem na čtyřech hodinách. A to bylo šílené, to už je kus dne. Bylo to hlavně kvůli obočí, které jsem tenkrát měla úplně šílené. Tenkrát bylo moderní tlusté hnědé obočí. A protože jsem si ho v pubertě vytrhávala, žádné mi nerostlo. Takže jsem ani nevěděla, jak si ho nakreslit, každé bylo jiné. A na tom jsem strávila minimálně dvě hodiny celého looku.

Aha, takže to byla geometrie obočí.
Geometrie obočí. To už naštěstí mám za sebou, protože zázrakem mi časem začalo růst, takže teď už mám alespoň takovou šablonku. Určitě nejsem závislá na make-upu, byť se mi to strašně líbí. Mám ho ráda, ale doma, nebo když jdeme ven někam, tak se nemaluju. Když se chci trochu namalovat, zabere to třeba třicet minut. A když chci mít takový look, tak dvě hodiny.

Dvě hodiny. I s vlasy?
I s vlasy dvě a půl.

Jo? Dvě a půl. No takhle, to už je skoro na svačinu. A teď, protože spousta žen, které na nás koukají, tohle nezná. Jak často musíte chodit třeba na doplňování rtů?
Je vtipné, že se na to ptáte, protože už jsem víc než rok nebyla… Ani ne jen kvůli roušce, ale celkově kvůli téhle situaci. Jak jsem tady, tak v podstatě když pomineme make-up, obličej mám naturální, protože už tam nemám vůbec nic. Už je to rok, co jsem byla naposled na plnění a dneska…

Pozor, takže teď vidíme?
Naturální obličej.

Jo? Kromě řas?
Kromě řas, ty mám taky nalepené, ale sundám je a nemám tam nic, make-up, nic.

Takže ani napíchaná pusa. To je vaše pusa, ale ještě někde jste měla nějaké výplně, že jo?
Konkrétně chodím na zdůraznění čelisti, je to teď dost populární metoda, kterou proslavila Angelina Jolie. Krásná hranatá tvář. Takže to je jedna věc. Samozřejmě, trochu výplně se dává pak i do brady a na rty. Už nechodím na zvětšení rtů, nechodím tam za účelem zvětšení, protože mám od přírody poměrně velké rty, ale spíš kvůli contouringu, aby bylo dosaženo tzv. efektu russian lips, což je vlastně takový srdíčkový tvar. No a víčka.

Jde o člověka, který cítí, že by to ještě trošku chtělo. Okolí říká, nepotřebuješ, nepotřebuješ a já vím, že mám docela velké rty, že jsem měla od přírody větší prsa, že jsem v podstatě nepotřebovala nic. Ale nějaký jakoby vnitřní perfekcionalismus a to, že vím, že to nemusí být dobré, ale může to být skvělé, mě zkrátka žene k tomu, abych toho dosáhla. Zároveň mám ale nějakou hranici, přes kterou nejdu a u které vím, že by to už nemuselo vypadat dobře.

Jste někdy naštvaná na svoji velikost poprsí? Vadí vám to alespoň někdy?
Teď jsem našla snad úplně první příležitost. Včera při jednom jediném cviku. Jmenuje se to Superman a je to na posílení spodních zad. Člověk se má silou spodních zad zvednout a udržet se v poloze. Já jsem se sice zvedla, ale pořád jsem zůstala ležet na zemi. Nemohla jsem ho provést. To bylo snad první omezení, které jsem pocítila za tři roky od první operace. Teď jsem měla čerstvě druhou…

Asi dobře snášíte bolest.
Velice dobře… Nechci to zakřiknout, ale musím říct, že jsem nikdy s ničím neměla problém. Že by mě něco tak bolelo, až bych brečela, nebo že bych u toho byla fakt nešťastná. Vůbec. Já jsem ten typ pacienta, co přijde s úsměvem a odoperují ho. Ještě ten den se namaluju, odejdu s úsměvem a přijdu za týden, jako bych tam ani nebyla. Vůbec žádný problém.

Aha, dobře, takže pokud se někdo chystáme na operaci prsou, tak je to brnkačka, jo? I ta rekonvalescence.
Ne pro každého, protože práh bolesti je pro každého samozřejmě jiný a jde také o to, jaký typ implantátu se zvolí, jestli se dá pod sval nebo pod žlázu atd. Poprvé jsem to měla pod žlázou, podruhé pod svalem, takže znám to srovnání. Můžu říct, že pod žlázou, na které jsem byla vlastně poprvé, to bolí míň. Přiznám se, že ta druhá operace už bolela, ale snesitelně. Nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. Nicméně, jak říkám: Tohle je individuální věc a každý to snáší trošku jinak.

Markéta Mayerová o manželství se Slávkem Bourou: Byli jsme prachatí, ale vztah se nám nějak odžil
Mohlo by Vás zajímat:

Markéta Mayerová o manželství se Slávkem Bourou: Byli jsme prachatí, ale vztah se nám nějak odžil

A pokud chcete být barbie dlouhodobě, tak vás operace asi budou čekat opakovaně…
Jde o to, co konkrétně. Já si myslím, že některé věci už jsou stálé. Když si třeba člověk nechá upravit nos, i když ten mám stále přírodní, ale uvažuju o tom. Už od přírody ho mám poměrně malý a nebudu potřebovat nějaký velký zásah, tak věřím, že mi bude stačit jedna k tomu, abych byla spokojená. A tím to hasne. Co se týče implantátů, ty je třeba po deseti letech vyměnit tak či tak z bezpečnostních důvodů. Takže ano, jednou za deset let, ano. A co se týče výplní, tam je to vlastně na člověku, jestli do toho bude chtít jít znovu, nebo ne. Když se výplň vstřebá, tvář je původní a už je na člověku, jestli chce, nebo ne. Jestli se chce zase vrátit na to high, na co už jsi zvykl, nebo jestli chce svoji původní tvář. Není to závazek, je to v podstatě jenom o tom, jestli člověk chce. Jedině prsa jsou trochu závazek.

Vy jste mě překvapila v několika rozhovorech, kdy jste mluvila o tom, že je přece normální, když se žena o sebe stará. Protože definice péče o sebe je evidentně různorodá. Co to znamená pro vás?
Pro mě znamená starat se o sebe, nekoupat se v jezeře, koupat se ve sprše. Používat deodorant, používat parfém, obarvit si vlasy, v podstatě takové úplně klasické věci, na které dneska už většina žen pravidelně dochází.

To nejsou úplně klasické věci. Spousta žen třeba nemá umělé řasy, protože se jim to nelíbí, chtějí přirozenost.
Je pravda, že v dnešní době už se spíš ženy snaží, co se týče obličeje, inklinovat spíš k přirozenějšímu make-upu, ale paradoxně těch vrstev a všeho je tam pořád stejně. Pouze se to dělá tak, aby líce nebyly skoro černé, už jsou jenom světlejší, obočí už není jak slimák, už se spíš vyčesává. Je to samozřejmě rok od roku jiné. Trendy se malinko mění. Ale přece jenom starost o sebe zůstává. Stále zůstává od věku Kleopatry až do dneška. V podstatě se nic nezměnilo na tom, že se ženy o sebe starají. A často i muži, ale jediné co se mění, je, jakým způsobem…

Vlastina Svátková o bulimii: Přítel mi řekl, že mám velký zadek, neměla jsem sebevědomí
Mohlo by Vás zajímat:

Vlastina Svátková o bulimii: Přítel mi řekl, že mám velký zadek, neměla jsem sebevědomí

Celou zpověď Gabriel Jiráčkové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?

  • šikana v dětství
  • mentální vyspělost
  • strach o život
  • estetické úpravy
  • snášení bolesti
  • starší přítel
  • denní beauty rituály

Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Fotografie v galerii zveřejněny se souhlasem Gabriel Jiráčkové

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články