Facebook
Instagram
Natálie věděla, že její bratr si vždy trochu drží odstup. Považovala to za součást jeho osobnosti. Když se na rodinném setkání provalilo jeho největší tajemství, byl to šok nejen pro ni, ale i pro mámu s tátou.
Můj bratr Kryštof (28) byl vždycky trochu rezervovaný, ale přesto jsem věděla, že se na něj mohu spolehnout. To tajnůstkářství bylo součástí jeho osobnosti, něco, co jsem přijala a nechtěla měnit. Přestože jsem se občas zamýšlela nad tím, co se skrývá za jeho uzavřeností, nikdy jsem se neptala. Respektovala jsem jeho soukromí.
Bratra něco trápilo
Jeden z našich tradičních rodinných obědů se měl konat na zahradě u rodičů. Máma připravila své slavné domácí bagety, táta rozdělal gril a já přijela s dobrou náladou. Kryštof dorazil pozdě, jako obvykle. Hned jsem si všimla, že něco není v pořádku. Vyhýbal se očnímu kontaktu a jeho úsměv vypadal nuceně.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, jakmile se máma s tátou vybrali pro nějaké věci do domu.
„Nic, všechno je v pořádku,“ odpověděl, ale nevěřila jsem mu. Věděla jsem, že něco skrývá. Prozrazovaly to jeho neklidné pohyby.
„Jsme sourozenci. Můžeš mi věřit. Co se děje?“ naléhala jsem.
Po chvíli váhání si Kryštof povzdechl a podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Byla to směs strachu a odhodlání.
„Natálie... mám dceru. Amálii je pět...“ pronesl a já zalapala po dechu.
To musí být vtip
Můj bratr měl dítě, o kterém nikdo z nás nevěděl. To je snad nějaký vtip.
„Děláš si legraci?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že by si z něčeho takového nikdy nedělal legraci.
„Ne. Opravdu mám dceru. Jmenuje se Amálie,“ zopakoval a hlas se mu třásl.
Hněv a šok se ve mně mísily a vytvořily bouři emocí, kterou jsem nedokázala ovládnout.
„Proč jsi nám nic neřekl?“ vybuchla jsem. „Pět let, Kryštofe! Tys to tajil pět let?“
Koukal se do země, očividně zahanbený a zmatený.
„Nebylo to lehké,“ odpověděl tiše. „Bál jsem se vaší reakce. Chtěl jsem Amálii ochránit před... před vším, co jsem sám zažil.“
„O čem to mluvíš?“ nechápala jsem.
„O našem dětství. Nepamatuješ si, jak byl táta přísný a máma pořád vystresovaná? Nechtěl jsem, aby tím Amálie prošla také...“
V tu chvíli se na zahradě objevila máma.
„Co tam děláte? Pojďte mi pomoct s pitím,“ řekla, ale když viděla naše obličeje, pochopila, že něco není v pořádku.
„Mami, musíme si promluvit...“ začal Kryštof tiše.
Máma s tátou tomu nechtěli uvěřit
Vešli jsme do domu a máma rychle zavolala tátu do obýváku. Kryštof se zhluboka nadechl a začal mluvit.
„Mám dceru... Amálii. Je jí pět let...“ začal a ticho, které následovalo, bylo téměř hmatatelné. Máma otevřela ústa údivem a táta se na Kryštofa díval, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.
„Jak je to možné?“ vyhrkla nakonec máma. „Proč jsi nám to nikdy neřekl?“
„Bál jsem se vaší reakce,“ řekl potichu Kryštof. „Nechtěl jsem, aby Amálie trpěla kvůli mým chybám. Chtěl jsem, aby měla normální život. Jiný než jsme měli my.“
„Ale... pět let, Kryštofe!“ řekl táta naštvaně. „Nejsme snad rodina?“
„Jste, a právě proto vám to říkám,“ odpověděl Kryštof, v očích se mu leskly slzy. „Potřeboval jsem čas, abych přišel na to, jak to udělat.“
Nastala chvíle ticha. Máma, táta a já jsme se snažili zpracovat, co jsme se dozvěděli. Byli jsme šokovaní, zrazení a zároveň zoufalí.
„To je vše, co teď mohu říct,“ zakončil Kryštof rozpačitě.
Jak se s tím máme vypořádat?
Po bouřlivé debatě už z našeho pohodového rodinného setkání nebylo nic. Večer jsme se všichni beze slov odebrali do svých pokojů. Když si rodiče v noci mysleli, že spíme, jsem zaslechla jejich rozhovor. Potichu jsem se připlížila ke dveřím obýváku a naslouchala.
„Nemohu tomu uvěřit,“ řekla máma a zdálo se mi, že brečí. „Náš syn má dítě a my jsme o tom nic nevěděli...“
„Proč nám to neřekl?“ pronesl táta, jeho hlas byl plný hněvu a smutku.
„Možná jsme byli příliš zaneprázdněni.... svými životy...“ spekulovala máma. „Musíme to nějak napravit. Amálie nemůže žít takhle, když má nás.“
Nemohla jsem tam už déle jen tak stát. Otevřela jsem dveře. Rodiče se na mě překvapeně podívali.
„Také chci znát pravdu o Kryštofovi a Amálii. Musíme mu pomoct...“
Máma přikývla a táta si těžce povzdechl.
„Máš pravdu,“ řekl a odhodlaně se na mě podíval.
Věděla jsem, že nás nečeká nic lehkého, ale zvládneme to jenom spolu, jako rodina...
Dceru vychovával sám
Druhý den ráno Kryštof vypadal unaveně a sklesle. Byla jsem na tom stejně. Sedla jsem si vedle něj a snažila se srovnat si v hlavě, co chci říct.
„Vím, že to pro tebe je těžké...“ řekl tiše.
„Proč jsi nám to nikdy neřekl?“ zeptala jsem se rozzlobeně.
„Bál jsem se, že to nepochopíte. Bál jsem se tátova odsouzení... Víš, jak těžké bylo vychovávat ji bez mámy?“
„Kdo je vlastně její matka?“ zeptala jsem se na věc, která se mi honila hlavou celou noc..
„Chodili jsme spolu na vysoké škole. Byli jsme spolu rok, když zjistila, že je těhotná. Zpočátku jsme plánovali vychovávat dítě spolu, ale ona... nebyla připravená na takový život. Opustila nás krátce po narození Amálie...“
„A ty ses rozhodl vychovávat Amálii sám?“ zeptala jsem se udiveně. Můj hněv nahradila směs obdivu a smutku.
„Neměl jsem na výběr,“ pokrčil rameny. „Bylo to těžké, ale Amálie je celý můj svět. Všechno, co dělám, dělám pro ni...“
Patří do naší rodiny
Následující sobotu přivezl Amálii na rodinné setkání. Všichni jsme napjatě čekali na jejich příjezd. Když jsem uviděla malou holčičku s hřívou tmavých vlasů a velkýma očima, srdce mi poskočilo. Vypadala nejistě, pevně se držela Kryštofa za ruku.
„Ahoj, Amálie,“ řekla jsem a klekla si k ní. „Jsem Natálie, tvoje teta.“
Amálie se na mě nejistě podívala, ale po chvíli se nesměle usmála. Kryštof ji pak představil našim rodičům. Máma ji okamžitě objala a táta, po chvíli váhání, k ní přistoupil a usmál se.
„Jsi velmi statečná, že jsi nás přišla navštívit,“ řekl a možná se mi to zdálo, ale v jeho hlase jsem postřehla dojetí.
Večer, když Amálie usnula, seděli jsme v obýváku a Kryštof vyprávěl o tom, co prožil v posledních letech. Jak těžké pro něj bylo pečovat o dceru a navíc to tajit před námi.
Myslím, že to od něj byla hloupost. Pro něj i pro Amálii by bylo lepší, kdybychom jim byli na blízku. Ale co se dá dělat. Nyní už je vše jinak. Jsme rodina a musíme si pomáhat...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
