Facebook
Instagram
Nela měla dvě nevlastní sestry, ale byly o něco starší a prostě si nesedly. Vedla život jako Popelka, v ústraní a čekala na štěstí a svého prince. Může život opravdu připomínat pohádku?
Moje životní zkušenosti připomínají pohádku. Tu o Popelce, ale v trochu jiné verzi. Můj otec zemřel, když jsem byla ještě dítě. Sotva si ho pamatuji. Dlouho jsem žila jenom s maminkou. Když mi bylo čtrnáct, objevil se v našem příběhu pohledný a bohatý právník středního věku. Časem se stal mým nevlastním otcem a přivedl mi do života dvě nevlastní sestry. Byly krásné, chytré, oblíbené. A já... se stala rodinnou Popelkou.
Jako bych byla neviditelná
Sára (32) a Emilka (31) byly o něco starší než já. Nelze říci, že by se ke mně chovaly špatně. Prostě si mě nevšímaly. Při večeři všichni, včetně mé matky, mluvili na různá témata, vtipkovali, vyprávěli své zážitky z celého dne... Já tam seděla, civěla do talíře a přehazovala mrkev z jedné strany na druhou. Na rozdíl od Emilky a Sáry, které milovaly zeleninu a jogurty, jsem preferovala hamburgery a hranolky. Není divu, že mi žádné z oblečení, které mi sestry štědře darovaly, nikdy nesedělo.
Obě hrdě vyprávěly o svých jedničkách a vítězstvích v soutěžích. Já mohla zmínit snad jen to, jak mě učitelka výtvarné výchovy pochválila za můj obrázek a řekla, že je výjimečný. Všichni ze slušnosti předstírali zájem, ale věděla jsem, že to na ně nijak nezapůsobilo.
Určitě si mysleli, že se zmůžu maximálně tak na nakreslení několika jednoduchých čar. Proto jsem hned po večeři šla do svého pokoje a trávila tam dlouhé hodiny, zatímco moje rodina se dívala na televizi, hrála deskové hry a dobře se bavila. Nikdo nepotřeboval mou společnost. Situace ve škole nebyla o nic lepší. Sestry a já jsme chodily do stejné školy, ale pohybovaly jsme se v úplně jiných společenských kruzích. Ony většinou trávily přestávky se svými kamarádkami. Zpočátku jsem se snažila k nim připojit, ale brzy jsem to vzdala.
Doufala jsem v přátelství svých sester
Jednoho dne jsem slyšela, že sestry plánují jít do kina na romantickou komedii. Když maminka viděla smutek v mých očích, rozhodla se zasáhnout. „Co kdybyste vzaly Nelku s sebou?“ zeptala se jich.
Sestry se na sebe podívaly. „Proč ne,“ odpověděly s pokrčením ramen. Film byl opravdu zábavný. Konečně jsem se cítila, jako bych byla součástí jejich skupiny, nebo jsem si to alespoň myslela. Po filmu jsme plánovali jít na pizzu.
„Musím jít na záchod. Počkáte na mě chvilku?“ řekla jsem, aniž bych čekala na odpověď. Když jsem vyšla z toalety, nikde jsem je neviděla. Rychle jsem vyběhla před kino, ale nikdo tam nebyl. Nemohla jsem najít své sestry ani jejich kamarády. V té době jsem ještě neměla mobilní telefon. Také jsem neměla ponětí, jak se dostat domů. Rozhodla jsem se tedy sednout si na lavičku a modlit se, aby si mé sestry nakonec všimly, že s nimi nejsem. A opravdu, po více než půl hodině jsem uviděla Sáru. Když mě spatřila, zastavila se.
„Kde jsi byla?“
„Říkala jsem ti, že jdu na záchod! A ty jsi mě tam nechala,“ odpověděla jsem smutně.
Sára něco zamumlala a vzala mě za ruku. „Pojď se mnou. Dám ti svůj modrý šátek se stříbrnými růžemi, co ty na to? Ale pamatuj... neříkej to tátovi, dobře?“
Samozřejmě jsem souhlasila, ale to bylo naposledy, co jsem šla s holkami ven.
Nerozuměly jsme si
Ve škole se mi podařilo spřátelit s Magdou (28). Byla to outsiderka jako já. Pocházela z velmi konzervativní katolické rodiny, takže náš vztah nepřesahoval školní prostředí. Magda neměla dovoleno chodit večer ven, natož přespávat u kamarádek. Občas jsme se spolu učily u ní doma, ale viděla jsem, jak nás její matka podezíravě sledovala.
Jednoho dne se sestry rozhodly uspořádat velkou párty na oslavu konce školního roku. Náš dům byl dost prostorný, aby pojal jejích přátele. A dokonce i moje – kdybych nějaké měla. Pamatuji si, jak mě maminka prosila, abych si oblékla něco normálního místo „těch divných černých hadrů“. Chtěla jsem ji požádat, aby se spojila s Magdinou matkou a zjistila, zda by mohla u nás přespat.
Pak mě Emilka vzala stranou. Ani se mi nepodívala do očí a řekla: „Dobře si to rozmysli, než pozveš Magdu. Mám pocit, že se tu nebude dobře bavit, nikoho nezná a tak...“
„O co ti jde?“ odpověděla jsem podrážděně. „Prostě nezapadá mezi vás a vaše kamarády! Jestli je to tak, tak já taky ne!“
Otočila jsem se a odkráčela do svého pokoje. Celý večer jsem strávila kreslením vtipných obrázků mých „oblíbených“ sester. Popelka nešla na ples...
Peníze po babičce jsem investovala do svého vzhledu
Jednoho dne, když jsem už byla na vysoké škole, mě matka probudila se slzami v očích. „Babička zemřela...“ vzlykla.
Babička mi zanechala mi spoustu peněz s pokyny, že je mohu utratit za cokoli chci. Ve své závěti napsala, že celý život šetřila, ale nikdy si to neužila. A co jsem s tím udělala já? Šla jsem do kosmetického salonu, ke kadeřníkovi a na velký nákup. Dokonce jsem se objednala na konzultaci ke stylistovi.
„Co máte v plánu?“ zeptal se s úsměvem.
„Chci být krásná...“ koktala jsem. „Vždycky mi říkali, že na vzhledu nezáleží, že důležitá je osobnost. Ale pro mě je nejdůležitější krása!“
Ukázal mi obrázky různých ženských tváří a pak se pozorně podíval na tu mou. „Vaše rysy by mohly být vzorem krásy,“ zasmál se. „Možná zkuste jen lehký make-up,“ mrkl na mě.
Zamyslela jsem se nad tím a rozhodla se držet jeho doporučení. Když jsem se po tom všem vrátila domů, máma mě málem nepoznala. O sestrách ani nemluvě. Zbýval už jen princ a střevíček...
Přišel i princ
Do našeho sousedství se přistěhoval pohledný mladý novinář. Bohužel jsem ho znala jen od vidění. Ale jednoho dne jsem ho potkala ve městě. Z dálky jsem viděla, jak pokládá na střechu svého auta krabici, pak telefonuje, rychle nasedá do auta a odjíždí. Jeho krabice spadla do bláta...
Zvedla jsem ji a podívala se dovnitř. Boty! Smála jsem se, bylo to přímo pohádkové znamení. Odpoledne jsem ho navštívila, abych mu vrátila balíček.
„Skvělé, díky,“ řekl nadšeně. „Pojďte dál. Nedáte si kávu?“ pozval mě.
Přijala jsem nabídku a tak začalo naše přátelství. Dnes je můj pohádkový princ mým manželem. Kdo říkal, že život není pohádka? V mém případě neměl pravdu.
Sestry na mě teď hledí se závistí, ale to mi nevadí. Najednou se chtějí setkávat a budovat vztah, ale já vím, co tím myslí. Teď vypadám dost dobře, aby se za mě nestyděly, a mám spoustu peněz. Ale na přátelství je už trochu pozdě...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
