Facebook
Instagram
Patricii se moc nechtělo jít na svatbu své sestřenice. Je to daleko a menu určitě nebude vegetariánské. Pak jí sestřenice řekla, aby změnila barvu vlasů na méně divokou. To už bylo na Patricii moc.
Přiznávám, že svatbu mé sestřenky bych s radostí vynechala. Ale máma se tvářila, jako by na tom závisel osud celého světa.
Máma byla neústupná
„Podívej se na to,“ mávala mi před obličejem kartičkou s andělíčky. „Píše tam ‚včetně dětí‘...“
„Spíš tím myslela mého mladšího bratra. Vždyť je mi už osmnáct.“
„Pořád jsi naše dítě,“ povzdechla si máma a protočila oči. „Co tě vlastně trápí? Dřív jsi svou sestřenici zbožňovala!“
„No, dřív jsem taky měla ráda šunku,“ odpověděla jsem. „Ale teď ji nejím.“
„Ale pořád máš Alžbětu jako přítelkyni na Facebooku,“ nedala se máma, jako by to znamenalo, že jsme si blízké.
„Stejně jako přes tisíc jiných lidí. Mami, co jsem měla dělat? Odmítnout ji, když mi poslala žádost o přátelství? Stejně si mě nikdo nebude všímat...“ povzdechla jsem si.
Rozhovor se rychle stočil k rodinným poutům, tradicím předávaným z generace na generaci, genům, symbolům a rituálům... Bylo to docela otravné.
Proč se máme trmácet někam na konec světa, nacpat se a opít, ukázat se nějakým strýčkům a tetičkám, odpovídat na milion otázek a pak druhý den trpět kocovinou a trapným pocitem studu? Ani nebudu mít co jíst, protože tam určitě budou jen masitá jídla. A já maso nejím.
„No tak si dáš dort,“ pronesla máma bez špetky soucitu. „Nikdo tě nenutí do těch tvých diet.“
„To by mě ten cukr snad zabil,“ povzdechla jsem si, ale ona jen pokrčila rameny.
„Lidi tak jedí celý život a jsou v pohodě...“
Nechtělo se mi jet na svatbu
Chápu, že Alžběta (26) se svým snoubencem posílají pozvánky všem, když se rozhodli pro velkou svatbu. Potřebují přece odhadnout, kolik lidí dorazí, ne? Někteří hosté svou účast potvrdí, jiní odmítnou, takže se bude vědět, pro kolik lidí objednat občerstvení a tak dále. Je to běžná procedura. Nikdo by se neměl cítit dotčený, když odmítnu...
„Jednou, až se budeš vdávat, taky se celá rodina vydá na dlouhou cestu, aby se mohla zúčastnit tvého velkého dne,“ vložil se do toho táta.
„Ale já se nechci vdávat!“ protestovala jsem, ale on mávnul rukou, jako by mi naznačoval, že jsem ještě moc mladá, a že časem změním názor.
Nechala jsem si udělat tetování
Teď jsem to nechala být, vždyť na to byl ještě čas. Kromě toho jsem měla spoustu důležitějších věcí na práci: ekologické protesty, letní brigáda v psím útulku... A jako bonus jsem si za peníze, které mi babička dala k narozeninám, nechala obarvit vlasy a udělat si tetování, o kterém jsem dlouho snila.
„No, nevypadá to špatně,“ komentovala to máma, i když bez velkého nadšení. „Ale nebylo by lepší si ten obrázek nechat udělat na nějakém méně viditelném místě?“
„Nechala jsem si ho udělat, abych ho mohla ukazovat,“ odpověděla jsem a natáhla levou ruku. „Tenhle vzor odráží mé hodnoty a duchovní přesvědčení!“
Máma kroutila hlavou, ale vlastně jsem od ní nic jiného nemohla očekávat. Pak jsem se pustila do focení tetování, abych mohla dát příspěvek na sociální sítě.
Sestřenice mi poslala překvapivou zprávu
O několik dní později mi Alžběta poslala zvláštní zprávu. Vyjádřila obavy ohledně mého vzhledu. Psala, že doufá, že na její svatbu nepřijdu s obarvenými vlasy. Odpověděla jsem, jako bych odpověděla komukoliv jinému... Ať se prostě uklidní. Myslela jsem si, že to je vtip. Hned mi zavolala.
„Víš, to nebyl vtip,“ pronesla sestřenka. „Za dva týdny mám nejdůležitější den svého života a nechci, abys mi ho zkazila. Mám jasnou představu o tom, jak to má vypadat, a žádní cirkusáci tam nepatří. Prostě se obleč a učeš normálně... a změň barvu vlasů. To snad pro rodinu zvládneš.“
Dokonce ani ve škole z toho nikdo nedělá velké haló. Kdyby mě Alžběta požádala slušně, možná bych nad změnou barvy vlasů uvažovala. Ale protože se chovala, jako by jí patřil celý svět, naštvala mě. Nechtěla jsem dělat scénu, tak jsem jí jen řekla, ať mě vyškrtnou ze seznamu hostů na tu její venkovskou veselku...
„Nejdu,“ oznámila jsem rodičům.
„Ale miláčku, je to přece naše rodina,“ snažila se mě přesvědčit máma, a tak jsem jí převyprávěla svou konverzaci s Alžbětou.
„Je vidět, že rodinné pouto pro ni moc neznamená,“ uzavřela jsem to. „Důležitější je umělecká vize nevěsty. Pro jistotu se zeptejte, jestli Vaška s jeho sádrou vůbec pustí do sálu. A táta, když teď přibral, možná taky nesplňuje její přísná měřítka.“
„No tak...“ snažila se máma uklidnit situaci. „Víš, jak jsou svatby stresující? Alžběta to určitě nemyslela zle. To je tím stresem...“
„Mami, pochybuju, že vůbec přemýšlí,“ odpověděla jsem kousavě.
Teď máme doma pěkně dusnou atmosféru, ale je mi to úplně jedno. Nebudu se táhnout přes celou republiku, aby mi někdo vyčítal, že nesplňuju jeho představy o dokonalém vzhledu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
