Jasmína (24): Bydlení se snoubencem bylo posledním hřebíkem do rakve našeho vztahu

smutná, zamyšlená, zklamaná
Zdroj: Freepik

Jasmína byla do Martina zamilovaná už od střední školy. Věřila, že mají před sebou společnou budoucnost. Jenže když se sestěhovali, zjistila, jaký je ve skutečnosti.

Jana Jánská
Jana Jánská 18. 05. 2024 04:00

Lidé říkají, že byste spolu měli žít předtím, než se rozhodnete vzít. Teď vím, že je to absolutní pravda. I když si myslíte, že někoho dobře znáte, skutečně ho nepoznáte, dokud s ním nezačnete bydlet.

Opravdu jsem ho milovala

S Martinem (21) jsme byli pár od střední školy. Jistě, byli jsme velmi mladí, když jsme se zamilovali, ale byla jsem přesvědčená, že naše láska je silná a zralá. No, asi každá zamilovaná středoškolačka si to myslí o svém vztahu. Já jsem nás ale považovala za ten výjimečný pár, jeden z milionu... A dlouho tomu tak opravdu bylo.

Téměř jsme se nehádali, měli jsme velmi podobné představy o budoucnosti, chtěli jsme studovat a pracovat ve stejném oboru. Oba jsme chtěli brzy založit rodinu a mít děti. Myslím, že s ohledem na náš věk jsme probrali spoustu důležitých věcí.

"Bože, mám pocit, že vy dva budete ten pár, který spolu zůstane celý život," vzdychla moje kamarádka, když se na nás podívala. Velmi mi to lichotilo, protože takhle funguje dospívající mysl. Dívky mají rády, když jim někdo závidí, přestože by to nikdy nepřiznaly. A skutečně, chtěli jsme spolu strávit zbytek života, takže jsme se zasnoubili hned po maturitě.

Máma chtěla, ať nikam nespěcháme

"Zlato, není kam spěchat, opravdu," přistupovala k tomu moje máma s velkým nadhledem. "Ještě spolu chvíli buďte, poznejte se, dospějte..."

"Mami, ale to přece nezmění to, co k sobě cítíme," argumentovala jsem naivně.

"Alespoň spolu nějakou dobu žijte, než se rozhodnete pro svatbu," poradila mi.

Ve skutečnosti to bylo v plánu, ale až za rok nebo dva. Rozhodli jsme se, že se vezmeme až po dokončení studia, takže jsme opravdu neměli v úmyslu s ničím spěchat. Měla jsem ten velký komfort, že když jsem se dostala na medicínu, rodiče mi koupili byt ve městě.

"Proč bychom měli pět nebo šest let platit nájem, když můžeme za stejnou dobu splatit čtvrtinu hypotéky na tenhle byt? Pokud tam budeš chtít zůstat po promoci, můžeš začít splácet sama. Určitě to bude levnější, než kdybys pak sama žádala o hypotéku," argumentovali rozumně.

Můj přítel neměl štěstí na rodiče

Moji rodiče pro mě byli velkou oporou. Měla jsem opravdu velké štěstí, že je mám. Kolem mě bylo dost příkladů lidí, kteří takové štěstí neměli a od svých rodičů se dočkali špatného zacházení. Jedním z těch lidí byl můj Martin.

Velmi dobře jsem věděla, jak těžké měl dětství a jak bolestivý byl jeho vztah s otcem, který měl obrovská očekávání, stanovoval mu nedosažitelné cíle a prostě mu drtil sebevědomí. Také jsem věděla, že pocházel z patriarchálního domu, kde otec byl nejdůležitější a jeho jedinou povinností bylo pracovat. Doma se o všechno starala matka, která uklízela a vařila, zatímco sama také pracovala. To mělo velký dopad na mého milovaného.

"Moje máma je anděl, nevím, jak to s takovým mužem zvládá. Dělá všechno najednou a nikdo to neocení," ventiloval svou frustraci po další hádce rodičů. "Nikdy nebudu jako on."

Těšilo mě, že si Martin uvědomoval, jak škodlivé bylo všechno, co dělal jeho otec. Byla jsem si jistá, že jeho chyby nebude opakovat. Také mi imponoval Martinův vztah k matce, protože to je u muže vždy důležité. Respektoval ji a oceňoval všechno, co dělala. To mě jen utvrdilo v přesvědčení, že chci strávit zbytek života právě s takovým mužem. Bohužel jsem netušila, že to vše byla jen teorie...

Dala jsem mu střechu nad hlavou

I když jsme původně plánovali, že spolu budeme bydlet později, situace se změnila, když jsme začali studovat na univerzitě. Po jedné odzvláště vyhrocené hádce s otcem se Martin rozhodl odstěhovat. Samozřejmě jsem mu nabídla, aby se nastěhoval ke mně. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, bylo to pro mě samozřejmé: potřeboval pomoc a útočiště, takže kdo jiný by mu je měl poskytnout než já? A tehdy začaly problémy...

První dva měsíce byly pro Martina těžké, takže jsem od něj nic neočekávala. Viděla jsem, že prožívá těžké časy s rodinou, a tak jsem cítila povinnost postarat se o něj. Servírovala jsem mu jídlo, uklízela, starala se o všechno a nechala ho opisovat moje úkoly.

Tento stav bohužel pokračoval a zdálo se, že si zvykl, že nemusí nic dělat. Když jsem ho požádala, aby vypral nebo vyluxoval, udělal to, ale pak se okamžitě vrátil k lenošení. Bylo to, jako by si odškrtl úkol, který mu dala maminka, a neměl pocit, že by musel dělat něco dalšího.

Pohádali jsme se kvůli domácnosti

"Martine, prosím tě, mám po škole kroužek, můžeš dneska nakoupit a udělat večeři?" navrhla jsem, když jsem to už opravdu nezvládala.

"Tak dobře, ale kdyby sis lépe organizovala svůj čas, určitě bys to zvládla sama... Moje máma pracovala na plný úvazek a doma bylo vždy uklizeno," povzdechl si.

To mě strašně naštvalo. "Chceš tím říct, že bych měla všechno vzít na sebe jako tvoje matka?" zeptala jsem se.

"Ne, chci tím říct, že všechno je otázkou organizace. Já dneska taky nemám čas, protože jdu na pivo," odpověděl. "A moje máma byla především věčně nedoceněná. Ale já si tě cením. To je ten rozdíl..."

"Nezajímá mě tvoje ocenění. Myslíš si, že je to nějaká speciální odměna za to, že na sebe vezmu všechny povinnosti? Prober se! Prakticky nic neděláš!"

"Já nic nedělám? Už ti asi hráblo! Vím, že tvoje snobská maminka se nikdy nemusela starat o domácnost, protože na to měla lidi, ale sorry, to je ženská role. Neuděláš ze mě sluhu, zatímco ty si budeš ležet jako princezna! Můj otec může být darebák, ale taky vydělával peníze, aby nám nikdy nic nechybělo," obořil se na mě.

To už bylo moc. Vyletěla jsem z domu jako střela. Bála jsem se, že kdybych tam zůstala byť jen o minutu déle, řekla bych něco, čeho bych později litovala.

Náš vztah se zhoršil

Doufala jsem, že se večer omluvíme jeden druhému a přiznáme, že jsme to oba přehnali. Martin ale byl přesvědčený, že neudělal nic špatného. Věřil, že jsem ho napadla bez důvodu a necítil potřebu omlouvat se za hnusná slova o mé rodině. Nakonec jsem se omluvila já, protože jsem nemohla snést napjatou atmosféru. Udělala jsem to kvůli klidu. Netušila jsem, že to bude poslední hřebík do rakve našeho vztahu.

Uběhlo půl roku a Martin se choval jako pán a vládce, i když slíbil, že takový nikdy nebude. Myslel si, že se ke mně chová dobře, protože "ocenil" to, co jsem dělala doma. Ale já se jeho oceněním cítila ponížená. Choval se ke mně, jako bych byla pes, kterého můžete pohladit, když poslušně plní povely.

"Jakou skvělou večeři dneska uvařila moje budoucí ženuška! Jen tak dál, miláčku, kluci mi tě budou ještě víc závidět," chválil, když jsem servírovala jídlo připravené z posledních sil po celém dni studia, probdělé noci, praní prádla a uklízení koupelny...

Rozchod mi prospěl

Vydržela jsem to rok. Poté se něco ve mně zlomilo a rozhodla jsem se, že takhle už žít nechci. Postavila jsem Martinovi kufry ke dveřím a řekla mu, ať si najde jinou maminku někde jinde. Byl rozhořčený a úplně přerušil kontakt se mnou.

Jistě, srdce mě občas bolí a je to těžké, protože jsem do toho vztahu vkládala velké naděje. Nakonec to však dopadlo dobře. Možná bydlím sama, ale jsem opravdovou paní svého života a nemusím už přebírat odpovědnost za nezralého lenocha, kterého rozmazlila jeho matka-mučednice. A který neměl žádný respekt k ženám...

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Cukrářská hvězda Besky o toxickém prvním manželství: Otřesná životní zkušenost probíhala i během MasterChefa

Cukrářská hvězda Besky o toxickém prvním manželství: Otřesná životní zkušenost probíhala i během MasterChefa

Související články

Další články