Facebook
Instagram
Sandra s Pavlem mají netypický vztah. Trvá už sedm let, ale s tím, že každý žije sám. Vše celkem fungovalo, než se rozhodli, že se přeci jen zkusí sestěhovat. K poznání, že jim to nebude v jedné domácnosti fungovat, jim stačilo pár měsíců.
Myslím si, že to, jak s Pavlem (41) žijeme, se vymyká dnešním standardům. Jsme spolu sedm let. V čem je náš vztah odlišný od těch ostatních? Žijeme každý zvlášť. Před časem nás napadlo, že bychom společné bydlení přeci jen zkusili. Jenže to skončilo katastrofou.
Věděla jsem, že u něj doma nejsem vítaná
Poznali jsme se na jednom semináři jógy. Celé tři hodiny jsem cítila něčí pohled v zádech. Propaloval mě skrz naskrz. Když ke mně na konci semináře přistoupil majitel toho pohledu s otázkou, zda bych nezašla na čaj, souhlasila jsem. Naše schůzka byla velmi komorní. Stačilo nám pár slov k tomu, abychom našli porozumění.
Hlavně to vnitřní. Ještě jsem takového muže nepoznala. Začali jsme spolu pravidelně docházet na hodiny jógy a navštěvovali katedrály. Bylo mi s ním víc než skvěle. Randili jsme spolu čtyři měsíce, než došlo na první milování. To se konalo u něj doma. Byt měl skromně, ale útulně zařízený. Vlastně dosti podobně jako já.
Byla v něm jistá intimita a vyjadřoval jeho osobnost. Jasně jsem cítila, že je to jeho území. Když strávil několik nocí v mém bytě, nahlas vyslovil svoje pocity. Necítil se u mě vítaný, stejně tak jako já u něj. Aniž bychom to vyslovili nahlas, bylo jasné, že my dva spolu nikdy bydlet nebudeme. A tak náš vztah fungoval dál, aniž bychom sdíleli jedno lože.
Po sedmi letech jsme zkusili společné bydlení
Když jsme chtěli, volný čas jsme trávili společně. V případě, že jeden z nás zatoužil být sám, druhý to respektoval. Musím říct, že vztah, kde nepanují výčitky, je osvobozující. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat, hájit svoje zájmy, ale přesto jste respektován. Zažili jsme spolu hodně. Každý rok jsme odlétali do Nepálu, kde jsme měsíc žili.
Tam jsme občas měli problémy, protože jsme nebyli zvyklí na sdílení jedné domácnosti. Měsíc se dal ale vydržet, zvlášť na tak krásném místě. Po těch sedmi letech vztahu nám to začalo trochu skřípat. Mluvili jsme o tom nahlas, ale jasnou příčinu jsme nenašli. Rozcházet jsme se nechtěli, ale něco bylo špatně.
Pavel jednoho dne usoudil, že to bude asi tím, že spolu po tolika letech nebydlíme. ,,Vždyť nevíme, jak se ten druhý chová v určitých situacích. Možná bychom to měli zkusit,“ navrhl a já o tom začala přemýšlet. Náš vztah stále stagnoval, a tak jsem se rozhodla zariskovat. Nastěhovala jsem se k Pavlovi, ale svůj byt jsem si dále držela.
Po třech měsících jsem se musela odstěhovat
První týden byl z obou stran dost nervózní. Když jsem se například sprchovala, věděla jsem, že Pavel je někde poblíž. Prakticky vzato mě to rozčilovalo. Najednou jsme spolu mimo pracovní dobu byli pořád. Stál mi za zády, když jsem vařila, musela jsem se probírat jeho smradlavými ponožkami a ráno se dívat na špinavé umyvadlo od pasty.
Po čtvrt roce společného bydlení jsem ho nemohla ani cítit. Nebylo pro mě překvapením, že to má stejně. Moje meditace ve čtyři ráno ho rozčilovaly. Naše hádky a rozkoly nabraly na obrátkách. Znovu jsme hledali řešení, jak z toho ven.
,,Myslím, že společné bydlení nebyl dobrý nápad,“ šla jsem s pravdou ven. ,,Uf, ani nevíš, jak jsem rád, že to říkáš,“ odvětil Pavel a hlasitě si oddechl. Během několika dní jsem se odstěhovala. Náš vztah trvá dál, ale to jenom díky tomu, že spolu nebydlíme. Zkrátka každý z nás má jiné potřeby.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
