Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Na první pohled měli všechno – dlouho vysněné těhotenství, radost z budoucího rodičovství i naději, že teď už bude jejich život úplný. Jenže radost se brzy změnila v napětí a hádky. A v okamžiku, kdy se měl Pavel stát nejšťastnějším mužem, udělal krok, který ho pronásleduje dodnes.
Nikdy bych si nemyslel, že to řeknu, ale těhotenství mé ženy všechno změnilo – a nemyslím tím jen náš život. Změnilo ji. Změnilo nás. Tolik let jsme na ten okamžik čekali a modlili se za dítě. A když těhotenský test konečně ukázal dvě čárky, cítil jsem se jako král světa. Ale pak začalo peklo. Eva se proměnila v někoho, koho jsem nepoznával. A já, místo abych bojoval, jsem utekl. K něčemu, co mělo být jen dobrodružstvím. Problém je, že to dobrodružství po sobě zanechalo stopu, která mi teď nedá spát a připomíná mi, že jsem táta. Dvojnásobný táta.
Nejdřív to byla radost
Když Eva zjistila, že je těhotná, byli jsme nejšťastnější na světě. Po letech snažení se nám splnil sen. Společně jsme chodili na kontroly, prohlíželi dětské oblečení a plánovali budoucnost. Eva zářila štěstím a já pýchou. To všechno trvalo až do druhého trimestru. Pak se v ní něco zlomilo.
Najednou se z ní stala podrážděná a věčně nespokojená žena. Všechno, co jsem udělal, bylo špatně. Křičela na mě kvůli neuklizené kuchyni, špatně nakrájené zelenině nebo kvůli tomu, že jsem si po jídle říhnul. Tvrdila, že nosí „moje dítě“ a já si ničeho nevážím. Myslel jsem, že za to mohou hormony, ale bylo to čím dál horší. Raději jsem trávil večery mimo domov, než abych poslouchal, že jsem „nevděčný lenoch“.
Neplánoval jsem to
Únik jsem našel v hospodě s kamarády. Jednoho večera jsem tam u baru uviděl ji. Kamila. Byla jiná než Eva – chytrá, trochu ironická a hlavně nemluvila o plenkách a výbavičce. Přiznal jsem jí, že mám těhotnou ženu, se kterou se nedá vydržet. Neodsuzovala mě. Místo toho jsme skončili u ní v bytě.
Poprvé po mnoha měsících jsem se cítil volný a bez viny. Měl to být jen jednorázový úlet, ale brzy jsem jí napsal znovu. Naše setkání se stala mým ventilem, mou záchranou před realitou. Vždycky jsem jí opakoval: „Prosím, neupínej se na mě. Mám ženu a dítě na cestě.“ A ona s úsměvem odpovídala, že také nehledá lásku, jen zábavu.
Najednou byl konec
Porod začal uprostřed noci. Přestože jsem byl vyděšený, cítil jsem i dojetí. Když se naše Bára narodila a já viděl Evu, jak pláče štěstím, uvěřil jsem, že se všechno může vrátit do starých kolejí. Od té noci jsem na Kamilu ani nepomyslel. Byl jsem otec na plný úvazek – přebaloval jsem, nosil plačící dceru a vařil jednou rukou. Nebyl čas na útěky ani na pocit viny. Kamila mi jednou napsala, jestli mi chybí. Neodepsal jsem a smazal veškerou naši konverzaci. Myslel jsem, že je to uzavřená kapitola. Že tenhle příběh zůstane jen mezi námi.
Nemohl jsem na to přestat myslet
O pár měsíců později jsem při grilování s přáteli náhodou zaslechl, že Kamila porodila. Nikdo prý neví, s kým dítě má, protože otec se údajně vypařil. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Celou noc jsem nespal. Vzpomínal jsem na naše setkání a na to, jak jsem se spoléhal, že „bere prášky“. Strach, že to dítě je moje, mě naprosto pohltil.
O víkendu jsem vzal Báru do parku, kde jsem doufal, že Kamilu potkám. A stalo se. Seděla na lavičce s kočárkem. Díval jsem se na holčičku v něm. Měla zrzavé vlásky po matce, ale ty oči… ten tvar, ten pohled… přísahám, že to byly moje oči.
Žiju s tajemstvím
Od toho dne žiju ve strachu. Co jsem měl Evě říct? „Miláčku, pamatuješ, jak jsi v těhotenství byla nesnesitelná? Tak já jsem si našel milenku a asi s ní mám dítě.“ Místo toho mlčím a hraju roli příkladného otce a manžela. Eva si všimla, že jsem duchem nepřítomný, ale já se vždy vymluvím na únavu z práce.
Kamila se neozvala a já nemám odvahu ji kontaktovat. Občas ji zahlédnu z dálky. Někdy se podívá mým směrem, jako by čekala. Já vždy dělám, že ji nevidím. Nevím, jak se ta druhá holčička jmenuje, jestli už říká „táta“, nebo jestli má alergii na mléko jako já v dětství. Vím jen to, že jsem dvojnásobný otec, ale jen jedno z mých dětí mě tak smí oslovovat. A strach, že se to jednou provalí a zničí vše, co mám, už nikdy nezmizí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
