Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Petr žil s manželkou pětadvacet let, vychovali dvě děti a navenek působili jako normální pár. Bohužel jen navenek. Za zavřenými dveřmi narůstalo tíživé všudypřítomné dusno, napětí, vzájemná alergie a místy až tichá nenávist. Jednoho dne Petr pochopil, že další den už doma trávit nezvládne.
Nikdy bych nevěřil, že odejdu tak rychle. Neplánoval jsem to. Odešel jsem bez předchozí hádky, bez týdnů dopředu připravených kufrů. Prostě jsem se jedno ráno probudil, poslouchal, jak v kuchyni cinká nádobí, a došlo mi, že tohle už dál nezvládnu. Nešlo o jednu věc, spíš o nekonečný součet věcí a situací, které se za roky nahromadily. Děti jsou skoro deset let pryč, nebylo proč zůstávat.
Ticho bolelo víc než hádky
Dřív jsme se aspoň hádali. Teď už ani to ne. Všechno mi na ní vadilo: jak chodila, jak se ptala, jak vysvětlovala a poučovala, jak se smála, vařila a snad i dýchala. Věděl jsem, že ona to má se mnou naprosto stejně. Jednou mi řekla: „Příšerně mě vytáčíš, i když nic neděláš.“ Tehdy jsem jí cosi peprného odpověděl, nyní bych neřekl nic – k čemu by to bylo?
Mnohokrát jsme seděli u večeře či u televize a mlčeli. Když jsem se párkrát zeptal: „Nezkusíme si promluvit, nějak náš život vyřešit?“ vysmála se mi. „Ok, mluv, ale já nemám co říkat. Všechno, co řeknu, je špatně. Stejně to nikam nepovede.“ V podstatě měla asi pravdu. Myslím, že jsme od sebe měli jít už dávno.
Rozhodl jsem se během jediného dne
Nebyla v tom žádná jiná žena, žádné tajemství, jen zoufalství. Jen šílená únava z toho, jak zoufale žiji, jak přežívám. Ten den jsem ráno vstal a jednoduše věděl, že musím odejít, nebo se něco stane. Nebo onemocním, zblázním se či umřu. „Evo, odcházím. Takhle už to nejde dál. Budu bydlet na chatě.“ Čekal jsem výbuch, ale bylo ticho. Po chvíli odpověděla: „Ok, tak ahoj.“
Během hodiny jsem si sbalil věci, odnosil je do auta a odjel. Eva neřekla ani slovo, neprotestovala. Nyní žiji v domě, kde jsem vyrůstal, užívali jsme ho jako chatu. Žena ten dům neměla ráda. Jednoduše jsem se vrátil domů, do zapadákova, kde nic není, ani obchod, ani hospoda, ale mám to tam rád. A také je tam klid, po němž jsem roky toužil.
Mám zpět svůj život, ale bez jistot
Nevím, co bude dál. Zatím dojíždím hodinu do města do práce. Ale tu klidně změním. Přemýšlím o tom, že opustím kancelář a půjdu dělat rukama. Půjdu klidně někam do skladu nebo k pásu, kde budu mít čistou hlavu. Peníze nehoním, dům je můj, naspořeno mám. Milióny nepotřebuji. Potřebuji klid.
Eva mi nevolá, nekontaktuje mě. Chápu ji, na tahu jsem nyní já. Já bych měl navrhovat co dál, ale zatím na to nemám sílu ani chuť. Syn mi řekl, že mě chápe a nechce mi nic rozmlouvat, ale že chápe i mámu, která po mně neteskní. „Máma mi řekla, že jsi to měl udělat dávno, že se jí ulevilo. No, třeba si od sebe odpočinete a zase to bude dobrý,“ řekl mi. Myslím, že se plete.
.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
