Petra (41): Bratr slíbil, že mě nechá bydlet v domě po mámě. Jakmile jsem zaplatila rekonstrukci, změnil názor

Když před dvěma lety zemřela máma, zůstal po ní starý dům, který potřeboval opravit střechu, okna a spoustu dalších věcí. Můj bratr Ondřej žil už roky ve městě a o mámin dům se nikdy moc nezajímal. „Petro, já o ten dům nestojím. Klidně se tam nastěhuj. Když ho opravíš, je tvůj. Já sem jezdit nebudu,“ nabídl mi po mámině pohřbu.

Anna (29): Rodinný dům měl patřit i mně a bratrovi. Mlčím, i když vím, že nás otec podvedl

Pustila jsem se do rekonstrukce domu po mámě

Vzala jsem si úvěr a začala plánovat opravy. Každý víkend jsem škrábala starou omítku, natírala plot a sháněla řemeslníky. Večer jsem padala do postele k smrti unavená, ale spokojená.

Ondřej občas přijel, aby se podíval, jak mi to jde. Přivezl nějaké jídlo a zase odjel. „Hlavně si to tu udělej podle sebe,“ říkal pokaždé.

Asi po roce práce byl dům k nepoznání – nová střecha, zateplení, světlé pokoje, zahrada plná květin. Byla jsem na sebe pyšná. Také Ondřej na kolaudaci obdivoval, co jsem dokázala. „Mámu by to potěšilo. Jsem rád, že tu bydlíš ty,“ usmál se a připili jsme si na verandě.

Pak jsem v domě začala žít naplno. Dcera za mnou jezdila na víkendy, pekla jsem domácí chleba, sousedi mě zvali na kávu. Po měsících dřiny jsem si konečně vychutnávala klid a pocit domova.

Anna (33): Můj bratr se chová hrozně povýšeně. Po deseti letech života v Anglii zapomněl, že pochází z malé vesnice

Bratr se nastěhoval ke mně

Jednoho dne mi Ondra oznámil, že se rozvádí. „Potřebuju na chvíli změnit prostředí. Města už mám plné zuby. Můžu přijet? Řekněme na týden...“ zeptal se.

Samozřejmě jsem souhlasila. Když přijel, byl skleslý, ale vděčný. „Je tu krásně. Člověk tady zapomene na všechny starosti,“ povzdechl si.

Týden se protáhl na měsíc. Ondra začal něco kutit v garáži, sekal trávník, chodil na pivo se sousedy. „Možná bych tu zůstal déle, aspoň do podzimu,“ navrhl. Byla jsem trochu v rozpacích, ale nechala jsem to být.

Jenže později začal mluvit jinak. „Petro, přece jen jsme ten dům zdědili oba. Možná bychom měli uvažovat, jak to udělat spravedlivě,“ zamýšlel se. To už mě zaskočilo. Vždyť po mámině pohřbu mi slíbil, že dům si můžu nechat. A navíc... já jsem do domu investovala spoustu peněz a času. Doufala jsem, že si to rozmyslí.

Filip (44): Když jsem se po letech v zahraničí vrátil domů, čekal mě pořádný šok. Takovou zradu bych od bratra nečekal

Bratr mě připravil o dům

Pak mi Ondřej mi oznámil, že dům chce prodat a peníze si rozdělit. „Potřebuju začít znovu. A byt v Praze má moje exmanželka. Tady bych mohl bydlet, ale potřebuju peníze. Nebo si kup nějaký starší dům ty. Tenhle jsi opravila hezky, jde ti to,“ nadhodil.

Pořádně mě tím naštval. „Vždyť jsi mi slíbil, že tu můžu zůstat, když barák opravím!“ křičela jsem na něj.

Pokrčil rameny. „Situace se změnila, Petro. Mám právo na svůj díl dědictví.“

Snažila jsem se vyjednávat. Nabízela jsem, že mu splatím jeho podíl po částech. Neměl zájem. „Tohle není fér. Takhle se rodina nechová,“ řekla jsem, ale on jen pokrčil rameny.

Pak otočil znovu a řekl, že tam bude bydlet on. Vzal si úvěr a vyplatil mi polovinu hodnoty domu. Většina peněz stejně padla na splacení úvěru, který jsem si vzala na rekonstrukci. Když občas projíždím kolem, píchne mě u srdce. A Ondra? Slyšela jsem, že dům prodal několik měsíců po mém odchodu. Prý mu tam bylo smutno.

Eva (44): V domě po mámě jsem našla vzpomínky i lásku

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].