Poustevník z Austrálie Valerio Ricetti: Ve skalách vybudoval ráj, který se stal turistickou atrakcí
Zdroj: Wikimedia Commons, Virtual Steve - NSW Heritage Office, Public domain
Jedné deštivé lednové noci roku 1929 dorazil do Griffithu, v Novém Jižním Walesu v Austrálii, osamělý italský imigrant Valerio Ricetti. Hledal útočiště ve skalním převisu před nepříznivým počasím. Byl to další tulák, který odešel ze své země za vidinou lepší práce a lepšího života. Bohužel zažil pravý opak.
Po několika brigádách byl Valerio Ricetti paradoxně úplně na mizině. Podvedli ho, zbili a okradli. Na pokraji sil a v naprostém zoufalství si řekl, že už nechce být součástí této společnosti. Když se druhý den ráno probudil ve svém novém přístřešku a prošel okolí, zjistil, že je tam úrodná půda a dostatek zvěře, zdroje pitné vody a ovocné stromy. A rozhodl se, že právě našel svůj domov.
Griffith měl být součástí zavlažovací oblasti Murrumbidgee, kterou obývali převážně italští přistěhovalci, o kterých ale Valerio neměl ani tušení. Myslel si, že tam žije úplně sám. Rozvíjející se zemědělská osada se měla v budoucnu stát významným dodavatelem ovoce. Městské centrum mělo zase připomínat domovskou Itálii s pizzeriemi a stánky se zmrzlinou.
Valeriovi se ale líbil život v kopcích. Za krajany se přišel podívat až po dlouhých osmi letech. Věděl, že tam dole jsou lidé, ale netušil jací. Rozhodl se, že také využije svých dovedností kameníka. Než se z něj stal poustevník, pracoval v jednom dole. Když ho ale odmítla místní barmanka, raději vyklidil pole. Byl to vlastně další zážítek, který ho posunul k životu v osamění.
Místo, kde Valerio žil, se jmenovalo Scenic Hill (Griffith je regionální město a také název oblasti ležící na území Murrumbidgee). Od počátku byl zcela samostatný. Z místní skládky si přivezl nářadí a začal budovat. Kamenné zídky i ohniště, terasovité zahrady, propojené schodištěm a cestičkami. Konečně mohl začít sázet.
Chytal králíky a holuby, vybudoval systém na zachytávání dešťové vody a vylepšil také jeskyně, aby se v nich mohl rychle schovat. Pracoval většinou v noci, aby ho lidé pod kopcem neviděli. Jenomže za pouhé dva roky se na Scenic Hillu, díky jeho úpravam, změnila krajina natolik, že by si toho nevšiml jen naprostý ignorant.
Kromě pěstování plodin a rostlin se Valerio věnoval jakémusi druhu primitivního umění. Stěny jeskyní zdobil kresbami květin (mír) a dvěma srdci (on a „jeho“ barmanka). Místu dal název Mia Sacra Collina - Můj posvátný kopec. Vždy ho udržoval v perfektní čistotě. V roce 1935 si ale zlomil po pádu nohu a musel být ošetřen. Volal o pomoc a naštěstí byl vyslyšen. Od té doby se stal jeho domov turistickým cílem.
Díky tomu se trošku společensky otrkal a sem tam zašel i do města. Během druhé světové války se museli všichni Italové žijící v Austrálii registrovat jako cizinci. Začaly se šířit zvěsti, že by mohl být Valerio špion, což byl naprostý nesmysl. Přesto skončil v zajateckém táboře. Po půl roce byl převezen na psychiatrii, pak po dalším půlroce propuštěn pod podmínkou, že si najde „normální“ bydlení.
Valerio byl z toho zoufalý, ale nakonec si našel práci na nedaleké farmě a do svého původního domova se vracel vždy v neděli. Rád mluvil sám se sebou a prý často vídal na nebi svou milovanou barmanku. Brzy dostaloficiální diagnózu šílence. Se zhoršujícím se zdravím ještě vyjádřil své poslední přání navštívit svého bratra v Itálii. Po příjezdu krátce onemocněl a ve věku 53 let zemřel.