Facebook
Instagram
Několik dní před Památkou zesnulých, která připadá na 2. listopad, bychom již měli mít uklizený hrob, nakoupené květiny i svíčky. Dušičky jsou doslova za rohem. Dnes je slavíme hlavně rychlým a konzumním způsobem, jak k nim ale přistupovali naši předci? Některé tradice vás jistě překvapí.
Na úvod trošku statistiky. V Česku existují tři typy obřadů – kremace bez obřadu, kremace s obřadem a uložení do země s obřadem. Zpopelnění bez obřadu patří mezi nejlevnější varianty. Pokud nemá zemřelý žádnou rodinu, která by ho pohřbila, udělá mu obec nebo město takzvaný sociální pohřeb. K dispozici máme 27 krematorií. Co se týče pohřebišť, tak máme, dle společného výzkumu Ministerstva pro místní rozvoj a Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy z roku 2006, 5776 veřejných i neveřejných pohřebišť.
Máslo místo oleje
Dle lidových tradic se v předvečer Dušiček vracely duše mrtvých z očistce. Ne každý člověk byl totiž za svého života bohabojný, tudíž musel po smrti pykat za své hříchy v pekle, kde ho olizovaly plameny.
Lampy se tak tehdy v tento den plnily místo oleje máslem, aby si mohli trpící hříšníci namazat své popáleniny a alespoň trošku si ulevit. Někde se za tímto účelem také pilo studené mléko. A pokud chtěl někdo rodinného příslušníka vykoupit z některých jeho hříchů, hodil, coby oběť, do ohně třeba kousek chleba.
Jak pomoci mrtvým
Kdysi se k Dušičkám přistupovalo úplně jinak. Mohla za to hlavně pověrčivost lidí. Věřilo se, že duše mrtvých lze očistit pomocí modliteb, vykonáním nějakého dobrého skutku anebo návštěvou mše. Někdy se také za okno dávala svíčka, aby zesnulý našel cestu ke své rodině. Na stole také nesmělo chybět malé pohoštění, kdyby měl po cestě hlad a žízeň.
To ale nebylo vše. Nesmělo se zapomenout nechat v krbu dostatek dřeva, aby nebylo duši zima. Musely se také schovat všechny ostré předměty, aby se o ně nepořezala. Co se týká kuchyně, den před se pekly housky ve tvaru kostí. Další den, na Památku zesnulých se zase tvořily, jak jinak "dušičky".
Pověst o kmotře
Na Pelhřimovsku se vyprávěla pověst o jedné kmotře, která se o dušičkové noci vydala do kostela na mši. Měsíc svítil tak jasně, že ho považovala za ranní sluneční paprsky. Kostel byl plný, u oltáře již kázal kněz. I tu kmotře bylo stydno, že přišla tak pozdě, a tak sklopila raději oči a rychle se posadila na lavici.
Po chvilce jí to ale nedalo a rozhlédla se kolem dokola. Ti lidé jí byli povědomí, jen na nich bylo něco divného... šlo o již dávno mrtvé sousedy. Vtom do ní ramenem šťouchla jedna její bývalá sousedka. "Jsi na mši duchů. Každého živého tady roztrhají. Svlékni si kožíšek, ten tu nech a upaluj domů." A skutečně, ráno byl kožíšek roztrhaný na kousky.
Zdroje informací:
Českétradice.cz: Dušičky – zvyky a obyčeje
Českovdatech.cz: Hřbitovy v datech
