Facebook
Instagram
Herec Kryštof Bartoš (31), představitel postavy vyšetřovatele Kozáka v seriálu Devadesátky, bude už v sobotu 15. dubna moderovat slavnostní předávání hudebních Cen Anděl za rok 2022. V rozhovoru pro Lifee.cz prozrazuje, že také on míval v dospívání kapelu, stopoval v ponču a probouzel se s kocovinou v cizích bytech.
Doby, kdy Kryštof Bartoš rebeloval a zpíval v kapele, jsou definitivně pryč. „Jako by nám tehdy nikdo neřekl, že Woodstock už skončil a zůstala po něm kocovina. Nelituju ničeho, bylo to krásný, v létě stopovat v ponču po Evropě a na podzim hledat houbičky u Brna. Ale každý musí někdy dospět, nebo by měl, každopádně teď už ani jedno nedělám," říká v našem rozhovoru a vzpomíná také na dětství v devadesátkách nebo dobrodružnou brigádu v Německu, kam se vypravil kvůli tehdejší přítelkyni. Kolik si tenkrát těžkou manuální prací vydělal?
Blíží se datum vyhlašování letošních Cen Anděl, které budete moderovat. Kde se tento nápad zrodil?
U organizátorů a tvůrců celé věci - Lucky Hájkové a Matyáše Vordy. Když jsme se sešli a oznámili mi to, byl jsem dost překvapený, bylo to nečekané a příjemné. Lucka a Matyáš sází na neokoukané tváře, které byste v moderátorské pozici nečekali.
S organizátory jste spolupracoval už v loňském roce. O jakou formu šlo?
Loni moderoval Anděly Martin Mikyska alias Mikýř a jeho výbornému vystoupení předcházelo předtočené video, ve kterém jsem hrál jednoho z producentů, kteří ho tak trochu omylem vybrali za moderátora. Tehdy mě nenapadlo, že se o rok později ocitnu na jeho místě.
Máte zkušenost s moderováním z minulosti?
Kdysi, myslím tak před dvanácti třinácti lety, jsem moderoval ples našeho gymplu. Pamatuju si hlavně neurčitý pocit studu a trapnosti. To jsou v kostce moje dosavadní zkušenosti s moderováním.
Jak večer tentokrát pojmete? Na co se můžeme těšit?
Asi budu zase trochu trapný. Ale to nevadí. Beztak nejde o mě, ale o skvělé muzikanty, které v Česku máme.
Jak zvládáte trému? V talk show 7 pádů Honzy Dědka jste prozradil, že jste jako dítě býval velký introvert.
To je pravda! Jako malý jsem se styděl i koupit si v obchodě lízátko. A když jsem o pár let později s lízátkem ve tvaru srdce stál před dveřmi jedné spolužačky, dal jsem jí ho beze slova a rychle utekl. Už je to ale dlouho a od té doby jsem se otrkal. V divadle už nemívám zdaleka takovou trému jako dřív. Tady to ale bude jiné, přímý přenos a tak…
Kdy se to zlomilo? A měl byste pro naše čtenáře tip, jak se s trémou vypořádat?
Na to bohužel žádný recept nemám. Asi jsem hrál tak dlouho, až to přešlo. Když ale někdo cítí při veřejných vystoupeních jenom hrůzu a ani trochu takovýho toho příjemnýho šimrání, asi by se tím neměl trápit a prostě dělat něco jiného. Ve mně se hrůza odmalička mísila s radostí a radost prostě čím dál víc převažuje.
V dospívání jste sám měl kapelu. Jaké vzpomínky máte na toto období?
Rozmlžené. Bylo to docela divoké období, experimentovali jsme, a nejen s hudbou. Pamatuju si ale víc než jen probouzení s bolavou hlavou v neznámých bytech. Byli jsme nadšení a měli spoustu ideálů, naivních, ale krásných. Jako by nám nikdo neřekl, že Woodstock už skončil a zůstala po něm kocovina. Nelituju ničeho, bylo to krásný, v létě stopovat v ponču po Evropě a na podzim hledat houbičky u Brna. Ale každý musí někdy dospět, nebo by měl, každopádně teď už ani jedno nedělám.
Hodláte se hudbě opět věnovat? Jak často si dnes zahrajete?
Já bych si i zahrál, ale na nic neumím. V kapele jsem zpíval a ani to mi moc nejde. Stal jsem se hercem. Možná to není takovej odvaz, ale jsem s tím spokojený.
Věnoval jste se také poezii. Máte dnes v tomto směru opět ambice?
Tak bych to neřekl, ambiciózní básník… to je v dnešní době trochu protimluv. Poezie, alespoň tak, jak ji chápu já, je místem neokázalosti, tichá, dostředivá, “co nejmíň gest, nic na odiv”. Vydávat pod svým jménem a ksichtem z televize sbírku básní bych se fakt styděl. Jestli vůbec někdy, tak pod pseudonymem.
Populárním seriálem se staly Devadesátky. Sám jste se narodil v roce 1992. Na které věci z tohoto období s nostalgií vzpomínáte? Vytáčecí telefony, móda, časopisy...
Zas tak moc si toho nepamatuju. Tehdejší móda a vůbec vkus byly otřesné, ale naše máma nás před vším úspěšně ochránila. Mít tehdy dvacet let, mohlo to být zajímavé, ty zdánlivě neomezené možnosti. Ale já už jsem spíš dítě pozdního kapitalismu. Jeden z těch, kteří, i když se třeba zdají být “úspěšní”, na vlastní byt nikdy mít nebudou. Škoda, no.
V dospívání jste se vydal na vlastní pěst pracovat do Německa. Bál jste se? Znal jste jazyk a místní kulturu?
Moje tehdejší holka byla ze severního Německa, takže to nebylo tak úplně do prázdna, ale i tak to bylo dobrodružství. Žili jsme do té doby jako hipíci, přijeli tam stopem, neměli žádný prachy ani byt, a tak jsem si holt musel najít nějakou práci. Německy jsem skoro neuměl, takže jsem šel pracovat do přístavu, nakládat a vykládat lodní kontejnery.
Jak moc byla ta práce fyzicky náročná?
První týdny hodně, po směně v přístavu mě bolelo celé tělo a zvládl jsem si leda tak otevřít doma pivo a pak usnout, ještě než jsem ho dopil. Člověk si ale zvykne na všechno. Po pár měsících jsem byl jako kolečko v hodinovém strojku. Nebyl to vlastně špatný pocit. A nikdy jsem neměl lepší postavu než tehdy.
Když se ohlédnete zpět, stálo to dobrodružství za to? Vydělal jste si tenkrát například dobré peníze?
Určitě to za to stálo, ne ale kvůli penězům. Ne že bych vydělával úplně málo, na pohodlný život to stačilo a v Česku bych si nekvalifikovanou manuální prací určitě tolik nevydělal. Bohužel. Ale hlavní hodnotu svojí německé anabáze vidím v tom, že jsem si začal víc vážit všeho dobrého, co mě obklopuje. Rodiny, přátel, zdraví, svojí práce, kterou mám rád… Nic z toho není samozřejmé.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
