Facebook
Instagram
Představitelka zdravotní sestřičky Vendulky z Ordinace v růžové zahradě, herečka Veronika Jeníková (58), prozradila magazínu Lifee.cz, že bude mít letošní Vánoce o poznání klidnější než v předchozích letech. Dosud se totiž musela starat o stárnoucí rodiče, ti se však tento rok rozhodli odejít do domova pro seniory. Radost jí navíc bude dělat malý vnouček.
Herečka Veronika Jeníková se o rodiče dlouho starala, a dokonce se kvůli nim pustila do studia ošetřovatelství. Náročný program na vysoké škole se ale nakonec ukázala být nad její síly, takže ho seriálová Vendulka musela předčasně vzdát. Nic si z toho ale nedělá a za zkušenosti, které zde získala, je ráda.
„Obden jsem při studiu chodila pečovat o rodiče, kterým je přes 80 let, a nespala z toho, že je nakazím covidem. Jídlo jsem jim ale dovézt musela a očkování přišlo až tři čtvrtě roku poté," vylíčila herečka náročnou životní etapu, „zkoušky se mi začaly hromadit tak moc, že bych to nebyla schopná dohnat. A tak jsem skončila," ozřejmila.
Jak jste si užila letošní vyhlašování finále soutěže Anděl mezi zdravotníky?
Vzala mě s sebou do Náchoda kolegyně Míša Dolinová, protože už tam byla loni. Díky tomu jsem se po dlouhé době viděla s kamarádkami, které běžně nevídám, jako je Jitka Zelenková nebo Lucie Zedníčková. Šly jsme pak tancovat na diskotéku s mladými kluky, bylo to strašně prima. Byla tam také má spolužačka Heidi Janků, se kterou se alternujeme v chystaném muzikálu, který se jmenuje Jsem krásná. Snad se také někdy bude hrát.
Nastaly snad nějaké komplikace?
Zkoušeli jsme jej už během pandemie covidu, ale teď je taková doba, kdy se hry těžko umisťují na repertoár, protože divadla ještě dohrávají představení, která byla zrušená. Dva roky se nehrálo a diváci stále mají vstupenky na stará představení. Zatím je tedy náš muzikál zakonzervovaný, ale můžu prozradit, že jsou v něm původní české písničky a diváci se mají na co těšit.
Anděl mezi zdravotníky je vlastně pocta sestřičkám.
Já si jich hrozně vážím - nejen kvůli tomu, co znám já sama ze zdravotnictví, protože se svými rodiči jsem byla po doktorech v poslední době často. Hrála jsem také v Ordinaci tu svoji Vendulku, takže se tohle téma hezky propojilo.
Jak se připravujete na Vánoce, které se nám kvapem blíží?
Už se mi trochu ulevilo. Když byly děti malé a Vánoce jsem připravovala pro ně i pro celou rodinu, bylo to velmi únavné. Byla jsem vyčerpaná a dárky zkrátka musely být, protože děti na to čekají. Teď si Vánoce užívám víc duchovně. Mám také malého vnoučka, na toho se moc těším. Je to vlastně jediné dítě, pro které se teď u nás v rodině Vánoce dělají. Člověk si to může konečně užít v klidu.
Takže bude vánoční idylka?
Říkám si také, že jsou to po dlouhé době Vánoce, kdy nemusíme chodit nakupovat dárky s rouškami a bát se, jestli někoho z příbuzných nenakazíme. Zdá se to být konečně normální, pokud si ovšem nepustíte televizi. Myslím, že letos bude spousta lidí hodně přemýšlet, jestli nějaký dárek koupit, nebo ne. Opravdu nevíme, do čeho se řítíme po ekonomické stránce. Letos to zřejmě bude víc lidí prožívat duchovněji a ne směrem k tomu, rozházet co nejvíc peněz.
Vy máte dokonce pečovatelský kurz. Prý jste jej zvládla absolvovat během pandemie.
Dokonce jsem nastoupila na vysokou školu, na 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, obor Všeobecné ošetřovatelství. Myslela jsem si, že to bude jen ošetřovatelství, protože péče o staré lidi mě dlouhodobě baví a zajímá. Oni jsou nesmírně inspirativní, protože vám dají moudrost a jsou vděční, že se o ně staráte. Nedávno mi oba rodiče odešli do domova pro seniory a já jsem konečně víc v klidu. Cítím, že jim je tam mnohem příjemněji. Je tam krásná atmosféra, vidím právě ty obětavé pečovatele.
A vy jste se to rozhodla studovat vysokou školu?
Ano, během pandemie. Proto jsem se také musela v rychlosti naučit s onlinem a dálkovým připojením. Mí spolužáci to samozřejmě ze střední školy uměli, já se do toho musela dostat, včetně toho složitého školního systému. Ale udělala jsem dokonce čtyři zkoušky a těší mě, že i tu postupovou, a mám první pomoc. Jenže potom jsem stanula před dvěma problémy. Na konci prvního semestru byla anatomie, která se učila na úrovni anatomie mediků.
Takže latina a podobně?
Možná jsou při zkouškách hodnější, ale já jsem z divadla naučená, že si všechno musím zapamatovat zpaměti a nemůžu nic vynechat. Za druhé jsem v té době pečovala o rodiče, což mě pochopitelně časově hodně vytěžovalo, musela jsem jim také vařit. Bylo to sice dálkové studium, ale k tomu týdenní praxe na oddělení.
Musela jste osobně do nemocnice?
Ano, do Motola, kde jsme během pandemie pracovali v těch ochranných pomůckách. Už to samotné pro mě bylo vyčerpávající. Spolužáci byli mnohem mladší, já taková kuriozita - dokonce si během první přednášky mysleli, že jsem tam nastrčená jako Vendulka z Ordinace a jestli to není nějaký fór. Potom jsem byla na praxi a tam se mi stalo totéž - jedna pacientka si nebyla jistá, co čekat. Byli jsme v těch oblecích...
Muselo to být opravdu náročné.
V první fázi covidu bylo očkování v nedohlednu a i přes všechna opatření tam několik holek covid chytlo. Obden jsem chodila pečovat o rodiče, kterým je přes 80 let, a nespala jsem z toho, že je nakazím. Jenže jídlo jsem jim dovézt musela a očkování přišlo až tři čtvrtě roku poté. Proto jsem školu odložila. Zkoušky se ale začaly hromadit tak moc, že bych to nebyla schopná dohnat. Já tu školu podcenila, myslela jsem, že budu někam chodit pečovat a budu na to mít kurz.
Chápu, bylo toho na vás hodně.
Teď to vidím u rodičů, když jsou u nich pečovatelé. Tahle všeobecná sestra, to je vyšší vzdělání na úrovni lékařky, podle západních zemí jsou na úrovni doktorů. Sestry tam studují na vrchní sestry, zvyšují si kvalifikaci, nebo jsou tam sestry, které se potom budou věnovat práci na sále. A to jsem vám ještě ani neprozradila, že moc nesnáším pohled na krev. Ze žíly bych ji ale odebrala.
Injekci také zvládnete dát?
Tu jsme dávali do figurín u zkoušek. Jedna figurína stojí asi půl milionu, a dokonce z nich teče umělá krev. Zaváděla jsem také permanentní močový katetr. To mi nevadí. Ale stát u operace opravdu mým snem není. Říkala jsem si, jestli má cenu se několik let dřít latinu, opakovat ročníky, protože to nebudu stíhat, a dostudovat v penzijním věku. Přitom je to škola, kterou lidé studují, aby se tomu pak mohli věnovat celý život. Uznala jsem, že na to je můj život příliš krátký.
Takže teď už jsou rodiče v domově pro seniory?
Ano. Do poslední chvíle jsme s bráchou vyčkávali, ale táta sám řekl, že už to dál nejde. Oni o sebe s mámou pečovali navzájem, ale potom už to nebylo udržitelné. Chodili jsme za nimi, aby měli společnost, já pořád vařila a vozila jim jídlo, a to mi teď odpadlo. Díky tomu můžu být častěji v jejich pečovatelském domě, jít se s mámou projít nebo si s tátou popovídat.
