Zorka (28): Našla jsem rozepsanou knihu po zesnulém strýci. Chtěla bych ji vydat, ale bojím se

Dopsala jsem nedokončený rukopis po mrtvém strýci a teď mám strach ho nechat vydat. Tuším, že by měl úspěch. Ale strýček měl asi důvod, proč strašidelné psaní zůstalo v šuplíku.

Soňa (48): Našla jsem manželův tajný deník. Co jsem se v něm dočetla, mi obrátilo život vzhůru nohama

Nalezený poklad, ze kterého mě mrazilo

Když strýc zemřel, zůstalo po něm jen pár krabic s knihami, notýsky a psacím strojem. Vždycky byl trochu podivín – uzavřený, sarkastický, miloval temné příběhy a nesnášel, když se mu někdo díval přes rameno. Často něco psával, ale nikdo nevěděl, co přesně. Měla jsem ho ale moc ráda. Když jsem byla malá, vyprávěl mi historky, které mě děsily i fascinovaly zároveň. Po jeho smrti jsem si říkala, že po něm nezůstalo nic víc než ty staré věci. Jenže jsem se mýlila.

Na dně jedné z krabic jsem našla složku popsanou jeho rukopisem. Na obálce stálo: „Nedokončené.“ Otevřela jsem ji a četla první stránku. Hned mě to vtáhlo. Bylo to mrazivé čtení, zvláštně skutečné – o muži, který po smrti své sestry začne slýchat její hlas v domě, kde žili. Každý den mu prý šeptá jiná slova. Někdy prosí, jindy varuje.

Četla jsem dál, až jsem skoro zapomněla dýchat. Strýc měl nečekaný talent. Jeho popisy byly tak živé, že jsem měla pocit, že ten dům znám. Když jsem se dostala k poslední větě – nedokončené, useknuté uprostřed slova – po zádech mi přeběhl mráz. „Otevřel dveře a uviděl...“ A konec. Dlouho jsem na ten text myslela. V noci jsem ho měla před očima, slyšela ozvěny jeho příběhu, jako by mi ho chtěl doříct. Napadlo mě, že bych to mohla zkusit dokončit. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě přepadal zvláštní strach.

Jitka (40): Manžel se asi zbláznil. Po celém bytě ukrývá stovky účtenek

Mám podivný pocit

Strýc byl dost pověrčivý. Vždycky říkal, že „některé příběhy se píšou samy, ale chtějí určitou cenu.“ Tehdy jsem tomu nerozuměla. Teď se mi ta věta vrací, kdykoli otevřu jeho rukopis. Když jsem začala psát vlastní verzi konce, starý psací stroj v rohu místnosti sám od sebe cvakl. Jedno písmeno. „A.“ Nevím, jestli to byl jen průvan, zaseknuté tlačítko, nebo něco jiného, ale od té chvíle mám problém se do té složky znovu podívat.

Přesto mě to k ní táhne. Možná je to posedlost, možná inspirace. Možná se bojím, že když to neudělám, ten příběh zůstane viset někde mezi světy – stejně jako on. Chtěla bych tu knihu dokončit a poslat do nakladatelství . Vím, že by z ní mohl být úspěch. Ale někdy v noci, když slyším slabé ťuknutí psacího stroje z prázdného pokoje, napadne mě, jestli bych tím neotevřela i něco jiného.

Kateřina (51): Se sestrou jsme si vjely do vlasů kvůli hrobu. Památka zesnulých nám dává zabrat

Zvědavost mě přemohla

Co když by se mu to nelíbilo? Co když by si pro mě přišel, aby si ten konec napsal sám? Jenže mě přemohla nezkrotná zvědavost a já celé to dílo přepsala i dokončila v práci na počítači. Tam jsem se bála o něco méně. Mezi lidmi v šumícím „open spacu“ mě neděsila představa, že mě strýc odněkud pozoruje. Nahlíží mi přes rameno.

Rukopis mám hotový a četl ho jen můj dobrý kamarád, který se vyzná v literatuře. Řekl mi, že bych ho měla definitivně nechat vydat. Já se ale bojím úspěchu, protože by nepatřil mně. Je otázka, zda by mi ho strýc přál. Sám se přeci mohl pokusit dílo vydat. Asi měl důvod ho nedokončit. Nedozvím se od něj, co by si přál. Možná to risknu a napíšu mu věnování?

Jaroslav (68): Po smrti manželky jsem denně zapaloval svíčku na jejím hrobě. Brzy jsem ale našel jiný důvod, proč chodit na hřbitov

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].