Facebook
Instagram
Alexandra se vždy těšila na to, jak se osamostatní od rodičů. Poté, co se vdala a plánovala založit rodinu, tento sen poupravila. Těšila se na to, jak bude samostatná se svou rodinou. S manželem se však dočasně nastěhovali k jeho rodičům, než si postaví dům. Plány se protahovaly na mnoho let a soužití v plném domě zapříčinilo krizi směřující k rozvodu. Nakonec se musela osamostatnit bez manžela...
Vždycky jsem se těšila na to, až se osamostatním a budu žít sama. Už jako malá jsem chtěla mít co nejdříve svůj vlastní pokojíček a odmítala být dohromady se svým dvojčetem. V pěti letech mi proto rodiče zařídili sice menší, ale zato vlastní pokoj na právě přestavěné půdě. Na střední škole jsem se nemohla dočkat, až ji dodělám, začnu pracovat a pořídím si byt.
Dočasně jsme se rozhodli bydlet u rodičů
Na střední jsem si ovšem také našla přítele Aleše (45), se kterým jsme se hned po maturitě vzali. Ne, že bych se hrnula do manželství, ale říct mu ne by v té době znamenalo rozchod, což jsem také nechtěla.
Od rodičů dostal pozemek, kde jsme si chtěli postavit dům a do té doby jsme se rozhodli bydlet u nich. Měli pět synů a Aleš z nich byl nejmladší, takže vzhledem k tomu, že kromě něj všichni už hnízdo opustili, bylo v domě dost místa. V patře jsme měli svou koupelnu se záchodem a ze dvou pokojů jsme si udělali ložnici a obývák. S Alešovými rodiči jsme tak museli sdílet jen kuchyni.
Byli jsme za to vděční. Problém byl v tom, že čas plynul a stavba domu se nekonala. Ukázalo se, že pozemek, který býval polem a podle plánů z něj mělo město udělat jednu ze stavebních parcel plánovaného satelitního městečka, polem ještě nějaký čas zůstane. Zaseklo se to někde na úřadech a nešlo s tím hnout, tudíž jsme stavět nemohli.
Vysněný dům byl v nedohlednu
Takto se to protahovalo dvanáct let, než jsme konečně mohli pokládat základní kámen. Během této doby jsem porodila dvě děti a děkovala Bohu, že měl manžel tolik sourozenců a my jsme mohli z dalšího prázdného pokoje udělat dětský pokojíček.
Přesto nám bylo v domě těsno a já to tam čím dál více nesnášela. Tchyně nebyla vyloženě zlá, ale měla jsem pocit, že mi dělá stále naschvály a že podle ní dělám všechno špatně. Od výchovy dětí až po věšení prádla. Když jsem plánovala pro všechny upéct koláč, ona těsně přede mnou upekla bábovku. Když jsem jednou za čas potřebovala někam odběhnout a pohlídat děti, ona, která bývala celé dny doma a na zahradě, najednou musela pro něco do obchodu do města. A mnoho dalších prkotin...
Větší problém však bylo, jak se nám stále vměšovala do rozhodování a manipulovala s Alešem. Ten se vždy tvářil, že souhlasí se mnou, ale nakonec udělal vše podle ní. Měla tendence radit mu i ohledně plánování našeho domu. Trvala na tom, že bychom měli mít oddělenou kuchyň od obýváku, s čímž jsem pochopitelně nesouhlasila. Chtěla jsem mít moderní velkou otevřenou kuchyň, abych mohla u vaření mluvit s ostatními členy rodiny a nebyla někde zavřená sama. Na tomto jsme se s Alešem nejprve shodli, ale po čase jsem zjistila, že si nechal u architektky navrhnout i verzi s oddělenou kuchyní. Přibližně tam započala velká krize našeho manželství, ačkoli zrovna v tomto případě dal po dlouhých hádkách za pravdu mně.
Začínali jsme se vážně nesnášet
Když jsme začali konečně stavět, byla situace v domě stále více neúnosná. Bylo to v době, kdy mi skončila mateřská a já se mohla vrátit do práce, která se stala mým jediným světlým bodem dne. Doma mě štvala tchyně, která si snad dala za cíl nás rozvést, a čím dál více i Aleš. Hádali jsme se kvůli všemu a já tam postupně začala všechno nesnášet.
Dům jsme stavěli z velké části sami, za pomoci manželova otce a bratra. Ani ne tak kvůli tomu, že jsme chtěli co nejvíce ušetřit, ale spíše proto, že Aleš nevěřil dělníkům a nechtěl, aby mu vysněný dům zfušovali. Tím pádem se však stavba táhla a i po třech letech bylo stěhování v nedohlednu.
Rozhodla jsem se odstěhovat
Nakonec jsem se rozhodla to ukončit. Nechtěla jsem se hned rozvádět, ale odstěhovat se s dětmi do nedalekého města. Dohodli jsme se na tom s Alešem společně, jelikož on už měl všeho plné zuby taky. Odpočineme si od sebe a zjistíme, zda je naše krize zapříčiněna jen problematickou situací, nebo je to horší.
Byl to snad osud. Ani ne po týdnu jsem našla ideální pronájem. Cenově vycházel ještě mnohem lépe, než jsem doufala, a majitelé souhlasili s tím, že můžu jejich barevné stěny přemalovat na bílo a celkově si byt přestavět podle sebe. Za měsíc jsme se stěhovali.
Bylo mi tam krásně. Bylo léto a já měla po letech pocit, že konečně zase dýchám. S dětmi jsme se chodili koupat na přehradu a o víkendech občas navštěvovali Aleše na stavbě, kde jsme si dělali polní obědy. V zimě děti přestoupily na tamní městskou školu a já si stále více zamilovávala náš byt. Ve stejném městě bydlela má nejlepší kamarádka a já měla konečně čas chodit s ní na kávičky a vínko, namísto toho, abych uklízela barák.
S manželem jsme se k sobě vrátili
Uběhl rok a bylo tu další léto. Jak jsem tak trochu očekávala a hlavně doufala, vztah s Alešem se za tu dobu otočil o 180 stupňů. Chodívali jsme spolu na rande a skoro denně si volali. Když nám konečně do vztahu nikdo nezasahoval a odpadl stres ze soužití s rodiči, najednou jsme se měli zase rádi.
V bytě jsme bydleli ještě rok, do dalšího léta, než jsme se konečně zase všichni sestěhovali do našeho nového domu. Bydlet se v něm dalo zatím provizorně, v interiéru toho bylo třeba ještě mnoho dokončit. Nám to ale nevadilo, alespoň jsme mohli všichni zase přiložit ruku k dílu. Chtěli jsme spolu bydlet co nejdříve. Krize byla zažehnána a s Alešem jsme spolu šťastní dodnes. A já jsem navíc šťastná, že jsem si splnila svůj sen o samostatném bydlení.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
