Daniel (58): Dceři bude brzy třicet a o práci nechce ani slyšet. Už mi dochází trpělivost

Bude mi za dva roky šedesát a ještě jsem si skoro nic neužil. Zčásti si za to mohu sám, protože jsem se ženil až ve třiceti a žijeme na statku, kde s manželkou provozujeme chov koní a jejich ustájení.

Roman (52): Dcera chce, aby ji k oltáři vedl nevlastní táta. Chápu ji, ale strašně mě to bolí

Náš život nám neumožňuje cestovat

Já i manželka Emilka milujeme koně. Poznali jsme se na brigádě, několik let jsme spolu kamarádili, až z toho vznikla láska, která byla završena naším sňatkem. A pak to nabralo spád. Narodila se nám dcera Klára, koupili jsme starší statek a ze dvou budov jsme udělali stáje pro koně.

Tento životní styl nás pohltil. Milujeme to. Nelitujeme ničeho. Bohužel dcera lásku ke koním nezdědila. Možná proto neustále studuje a nechce se moc zdržovat doma. Ale její studia nám poslední dobou lezou do peněz. Klára studuje již třetí vysokou školu. Je jí dvacet osm let a do práce se jí nechce.

Dana (45): Moje dcera je ve stresu ze školy a z dění ve světě. Nevím, jak jí mám pomoci

Naše dcera se pro práci nenarodila

Když je Klára v létě doma, neumí se k práci postavit. Ať už je to práce doma nebo venku, u koní nebo na zahradě. Prostě všude je Klára k ničemu. Smiřuji se s tím, že naše dcera je filosof. Éterická bytost, která neustále jen čte knihy, diskutuje na internetu nebo v kavárnách, ale uvařit oběd si neumí.

Financovat její život nás stojí nemalé peníze. Jelikož jí za dva roky bude třicet, už dva roky za dceru musíme platit sociální a zdravotní pojištění. Její studium stojí taky několik tisíc za měsíc. Platíme vše. Od knih, skript až po pronájem bytu v Olomouci. Klára nechodí ani na brigádu. Umí jen posílat textové zprávy s žádostí o peníze.

Renata (45): Sedmnáctiletou dceru jsme poprvé nechali týden samotnou doma. Po návratu byl byt uklizený tak, že mi to nedalo spát

Zapřísahal jsem se, že to vydržím

Vůbec nevím, čím se dcera hodlá živit. Studuje samé obory, které jsou podle mého k ničemu. „Klárko, máš před sebou ještě dva roky studia, už by ses měla pomalu poohlížet po nějaké práci. Předpokládám, že toto je poslední vysoká škola. Myslím, že znalostí už jsi získala víc jak dost,“ občas zažertuji.

Aby dcera věděla, že víc nehodlám její pohodlný život sponzorovat. S manželkou jsme nikdy neviděli moře. Stále si opakuji, že je správně dopřát dítěti vzdělání. Naopak moje manželka by klidně souhlasila s tím, že Klára bude do důchodu studovat a my jí to platit. Nehádáme se kvůli tomu, ale já trpím.

Eva (66): Vychovala jsem dceru sama a snášela její výsměch. Až když chtěla půjčit sto tisíc, řekla jsem dost

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].