Facebook
Instagram
Říká se: Oko za oko, zub za zub, a i když už jako civilizovaní lidé tak daleko nejdeme, tohle rčení a tenhle postup se dá implantovat i leckde jinde. Třeba ve chvíli, kdy zjistíte, že váš muž má milenku. Anebo lze vymyslet originální a rafinovanou pomstu.
Ten chlap, co ho mám ouředně přištemplovaného, tím chci říct: můj oficiální manžel, má milenku. Myslí si, že to nevím, ale mně je to úplně jasné. A tak jsem si řekla: "Když může zanášet on, tak já taky!"
S kámoši nebo s kámoškou?
Docela nám to klapalo, cestovali jsme, užívali si a děti odkládali. Možná – naštěstí. Protože to doma začalo být nějaké divné. Když totiž chlap věčně mrmlá, že není žádný model, aby používal kolínskou, a pak jí na sebe lije litry, je to snad jasné, ne? V tom nemůže být nic jiného než ženská. Projela jsem mu kapsy, do mobilu jsem se nedostala – a ačkoli mi to přijde potupné, kdyby se mi to povedlo, neváhala bych mu ho pěkně projet. „Ty někam jdeš?“ ptávám se čím dál častěji, když večer odchází. „S kámoši na pivo,“ odpovídá, ale já vím, že mi lže.
Když můžeš ty, tak já taky!
Když jsem zjistila, že má ten můj někde nějakou babu, hrozně mě to bolelo. Pak přišel vztek. A nakonec jsem se rozhodla, že se mu musím pomstít. Ale jak? Nejdřív jsem si řekla: „Najdu si taky chlapa!“ Bylo to trochu problematické, protože se mi nikdo nelíbil, ale nařídila jsem si, že nemůžu být přehnaně náročná a rozhodla jsem se svoje požadavky trochu snížit. Nejprve jsem došla k názoru, že nemusí mít Porsche ani Ferrari, a dokonce ani Peugeot či Opel. Koneckonců existuje vlak, že jo. Pak jsem došla tak daleko, že jsem slevila i ze svých požadavků na jeho hodinky a obuv. (Říká se totiž, že muž se nejlíp otipuje podle těchto dvou věcí.) Ale pořád nic. Co s tím?
Postěžovala jsem si kamarádce a dozvěděla se, že: „S milencem je to stejné jako s béžovou halenkou se zlatou nitkou, s kostýmkem v barvě lila nebo s bílými lodičkami na třícentimetrových podpatcích – když to člověk, respektive žena, potřebuje, jednoduše nejsou. Ani na krámě, ani na skladě.“
Vymyslela jsem něco, co nikdo nečekal
Ať jsem tedy dělala cokoli, nikdo vhodný a aspoň trochu k světu nebyl. A tak mi bylo jasné, že musím vymyslet jinou taktiku. A rozhodla se zajít přímo za tou, která za všechno mohla. Bylo to úplně jednoduché. Ani jsem nemusela do akce zapojit soukromého detektiva, abych vypátrala, kde a kdy se můj manžílek s tou osobou schází. Vypadá to na první pohled jako problém, jenomže pravda je taková, že chlapi nemají žádnou fantazii a vodí svoji milenku klidně tam, kam chodívají celá léta. Navíc ve chvíli, kdy s ní jsou, přemýšlí úplně jinou částí těla než hlavou. Takže stačilo schovat se za pár lidiček v kavárně, kde kdysi obalamutil mě a kam ještě k tomu všemu vodil nejspíš všechny moje předchůdkyně, a vyčíhat si chvíli, kdy slečna odcházela. (Spolu nešli, hráli si – samozřejmě – na konspiraci.)
Nejdřív jsem měla tisíc chutí se na ni vrhnout, ale pak mi došlo, že by to bylo kontraproduktivní a nabídla jsem jí spolupráci. Nebo spíš svého muže. Drapla jsem ji za rameno s tím, že jí chci něco říct. Nejdřív zírala jak husa do flašky (chacha!), ale vzpamatovala se a zatvářila se, že tedy vyslechne moji geniální strategii. „Mám skvělého milence a ráda bych s ním na pár dní odjela,“ vysoukala jsem ze sebe svoji nacvičenou lež. „Nabízím výměnný obchod.“ Teď už na mě zírala. Neschopna slova. „To znamená: Můžeš si s mým manželem hopsat, jak chceš, ale u něho doma. Nač má vyhazovat peníze za hotel a za večeře v restauraci? Mrazák je plný, uvař mu! Ale moc se namáhat nemusíš. Nejraději ze všeho má totiž krupicovou kaši.“ Pak jsem jí do ruky šoupla papírek s dalšími instrukcemi a klíče od bytu a se slovy: „Utíkej, třeba ho ještě dohoníš!“ jsem odkráčela středem.
Jak to dopadlo? Moc dlouho nevydržela, gelové nehty se jí při práci v domácnosti ulámaly a vařit moc neuměla. Když jsem si za pár dní počíhala na svého muže, košile byla evidentně už nějaký čas nepraná a vypadalo to, že hladoví. A oznámil mi, už jí má po krk.
Společnými silami jsme ji vystěhovali, a když už jsem se chystala skočit s ním do postele, uslyšela jsem zaškemrání: „Co bude k večeři?“ Kouknu na ně, sedí celý schoulený na kuchyňské židli a prosí: „Všechno sním, jenom mi, prosím tě, nedělej krupicovou kaši!“
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
