Facebook
Instagram
René Nekuda (36) je spisovatelem a učitelem tvůrčího psaní se specializací na příběhy a rozvoj kreativity. V rozhovoru pro Lifee.cz otevírá téma výuky češtiny a slohu na českých školách. Tvrdí, že příběhy jsou všude kolem nás a čím dříve je děti začnou umět rozklíčovat, tím lépe se později uplatní na trhu práce. Co radí rodičům dětí, které potřebují rozvíjet fantazii nebo touží po povolání spisovatele?
Podle Reného Nekudy, který se práci s učiteli v poslední době věnuje, by si kánony povinné četby zasloužily modernizaci a také změnu přístupu některých vyučujících. „Je tam spousta věcí, které asi nejsou úplně adekvátní věku a záleží na práci učitele," míní spisovatel, podle kterého například není vhodné chtít po dětech, aby četly celé knihy Aloise Jiráska.
„Přečíst si ukázku a vědět, že je zdlouhavý. Nasát styl psaní konkrétního spisovatele a pochopitelně mít povědomí o ději knihy," navrhuje mladý kreativec, který je autorem hravých publikací, jako je Příběhostroj nebo Kreativní zápisník. Ty v dětech (i dospělých) rozvíjejí zájem o příběhy, psaní i jejich tvůrčí myšlení.
Je možné psaní naučit?
Dá se určitě rozvíjet.
Takže nějaký dar nebo předpoklady tam být musí?
Nemusí být nijak výrazné, protože vyprávět příběhy umíme všichni. Děti zvládnou vyprávět i ohýbat příběhy ještě předtím, než mají ve škole první hodinu češtiny nebo se naučí sloh. Umí se vymlouvat a výmluva, to už je vytvoření příběhu - s jasným záměrem a pro jasnou cílovou skupinu.
Když u svého dítěte objevím, že má talent, jak v něm probudit vášeň pro psaní a ten talent v něm rozvíjet?
S dětmi je nejlepší začít jen skrze vypravování. Psaní, to už je vyšší liga. Jsou to třeba pohádky, ale funguje také vylosovat si nějakou zajímavou postavu, nebo zápletku a tu rozvíjet. Na to dnes dokonce existují aplikace. Já sám mám na webových stránkách užitečného Povídkáře, který zadává lidem první větu, a oni musejí domyslet celý příběh. Čtenáři najdou tuto pomůcku i v mé knize Příběhostroj. Generátor, to je osvědčená metoda, jak rozvíjet fantazii, a zdaleka jej nepoužívají jen děti. Základem všeho je čtení, děti si k příběhu musejí vytvořit vztah.
Co když je dítě těžký dyslektik?
To vůbec nevadí.
A co s takovým dítětem, které extrémně zajímá matematika, ale v češtině je slabší?
Všichni se učíme matematiku přes příběhy. Pepíček má v košíčku tři hrušky a babička má dvě jablíčka, donese je Pepíčkovi. Kolik je teď v košíku kusů ovoce? Příběhy nejsou výsada humanitních oborů, jsou k dohledání všude. Slovní úlohy, to je ráj!
Od kolika let jsou pro děti vhodné tvé knihy? Třeba právě Příběhostroj?
Uvádíme 6 - 12 let, ale testovali jsme je na dětech v rozmezí 4 - 14 let. Nicméně je to bez debat i pro dospělé. Existuje hodně věcí, kterých se děti bojí nebo je neumí pojmenovat, a skrz ten příběh je to pro ně snazší. Chytrý dospělý z toho potom hodně vyčte. Lidé mi psali, že díky tomu objevili třeba šikanu ve škole nebo jiné strachy, které dítě nebylo schopné formulovat, a dospělý si toho nevšiml, protože se to nedělo v domácím prostředí, ale v těch příbězích se to nápadně opakovalo.
Jak ta kniha funguje?
Jsou tam úkoly, zadání, od nejsnazších po nejtěžší, a každý na jiný typ tvůrčího myšlení. Třeba jak vyřešit běžný mezilidský konflikt - když se pohádají dvě sestry, princezny. Do knihy se přitom doporučuje psát nebo kreslit.
Můžeme i trhat?
To tam není, ale klidně, já nejsem proti.
Dokázal bys popsat, co obor tvůrčí psaní vlastně znamená? Pokud vím, tak v Česku jsi v tomto směru ojedinělý fenomén.
Pár nás je, ale ve světě je to naprosto běžné a ten obor je hodně široký. Já se specializuji na práci s příběhem a na rozvoj kreativity. Těch přístupů k tvůrčímu psaní může být víc, třeba i výuka poezie. Mě zajímá, jak fungují příběhy, kde všude se s nimi dá pracovat - pracuji teď na školách s učiteli a ukazuji jim, že sloh se dá pojmout i jinak. S příběhem se nepracuje jen v uměleckém světě, ale pracují s ním novináři, reklama práci s příběhem miluje, stejně jako politici, a dnes se dokonce ve formě příběhů i válčí.
Válčí?
No jasně, co jiného jsou třeba dezinformace nebo konspirační teorie? Takže když učitelé a rodiče o svého potomka v tomto směru pečují, dělají ho více imunního vůči manipulaci. Ať už ze strany marketingu, nebo politiky. Není to jen o tom vyprávění na papíře v krásné literatuře. Je to zásadní dovednost. Jedna z teorií říká, že za dvacet let to bude hodně silná a ceněná dovednost. Teď jsme svědky toho, že se spousta věcí dodává do algoritmu, a my potřebujeme mít lidi, kteří jsou chytřejší než algoritmus. Rád bych čtenáře Lifee.cz vyzval k tomu, aby ve svých dětech rozvíjeli kreativitu, protože teď je ten správný čas. Za dvacet let budou jejich děti přicházet na trh práce a budou to potřebovat.
Rád říkáš jednu zajímavou věc, že všechno už bylo jednou napsané. Jak je to možné?
V těch strukturách příběhů už je obsažené úplně všechno a nemění se. Nová zápletka se nedá vymyslet, ale to neznamená, že se nedá popsat jedinečně, to se nevylučuje. V patnácti letech všichni řeší nešťastnou lásku a lidstvo tuhle otázku nevyřešilo dodnes, proto bude tahle struktura pořád platná. Romeo a Julie? Tyhle vzorce jsou univerzální.
Jak se do toho nezamotat, když píšeme příběh? Občas máme tendenci psát, ale je to jen jakýsi sled myšlenek. Jak tomu dát formu?
Poslední dobou rád říkám, že psaní není o tom, co tam dát, ale co tam nedat. Skutečné řemeslo je vytáhnout z té velké množiny všech možností jen to nejzajímavější a umět se zbavit toho, co tam nepatří. Takže důležitá je soudnost a nadhled. A to je řemeslo, dá se to pojmenovat a učit.
Jak jsi s psaním začínal ty?
Já začínal psát v Africe.
Takže to nebylo v dětství?
To ano. S babičkou jsem si vždycky rád vyprávěl příběhy, takže za to vlastně může ona. Ráda mi vyprávěla pověsti a vybudovala mi k tomu vztah. Potom jsem se stal vášnivým čtenářem a na střední byl stejně vášnivým hráčem Dračího doupěte, což je fantasy jak vyšité. Později jsem jako novinář v Africe dokumentoval adopci na dálku.
Jak se díváš na povinnou četbu ve školách? Všechny ty kánony, co se mají děti učit k maturitě?
Je tam spousta věcí, které asi nejsou úplně adekvátní věku a záleží na práci učitele.
Číst Aloise Jiráska je přiměřené?
Do jisté míry. Přečíst si ukázku a vědět, že je zdlouhavý. Nasát styl psaní konkrétního spisovatele a pochopitelně mít povědomí o ději knihy.
Řeší se, že by se mělo přidávat víc modernějších knih.
Kéž by! Mám teď velké štěstí, že s učiteli pracuji a snažíme se najít způsoby, jak udělat z nudného a otravného slohu něco, co se dá uplatnit pro všechny studenty. Aby si to neužívali jen tři žáci, co mají rádi češtinu, a zbytek třídy trpěl. Poslední dobou cítím, že učitelů, kteří mají lepší vizi budoucnosti, přibývá. Rozhodně bych netrval na tom, aby se děti učily zpaměti, kdy se narodil a kdy zemřel konkrétní spisovatel - to si dnes můžeme okamžitě dohledat na telefonu.
S oblibou také říkáš, že spisovatelem z povolání se stanou zhruba 4 % lidí, kteří píšou. Proč tomu tak je? Proč je tak těžké se psaním uživit?
V Česku vychází 15 000 nových titulů za rok. Pozornost trhu a tím také peníze, které spisovatel může dostat, se tříští mezi obrovské množství lidí. Trh se uživí v tom, že se knížky hodně prodávají, ale neprodává se jeden titul nebo jeden autor. Konkurence je velká, ale myslím, že to je v pořádku. Nemusíme mít spoustu spisovatelů.
Ale každý po tom skrytě touží.
Já třeba dělám kurzy tvůrčího psaní, ale ke mně nechodí lidé, kteří chtějí být spisovatelé z povolání. Mají třeba ambice napsat a vydat jen jednu knížku. Hodně lidí třeba cestuje a píše o tom na blog. Samostatnou kapitolou jsou také paměti, které sepisují senioři, a ti to už vůbec nechtějí vydávat veřejně, jen v okruhu přátel a nejbližší rodiny. Lidé se chtějí rozvíjet a hlavně nechtějí ustrnout.
Kolik času lidé na tvých kurzech stráví?
Od jednoho odpoledne až po dva roky. To je můj nejdelší kurz, ale tam už skutečně každý píše svoji knihu - jmenuje se to Mistrovský kurz a je to taková vyšší dívčí, nejvyšší level. Tam je teď 12 lidí a dělám to jednou za dva roky.
