Historie posmrtných fotografií: Snímky z časů, kdy mrtví vypadali jako živí

Historie posmrtných fotografií: Snímky z časů, kdy mrtví vypadali jako živí
Zdroj: Wikimedia Commons, Public Domain
Muž ve středním věku, 1860.
Viktoriánská éra. Rodiče se zesnulou dcerou. Na tvářích můžeme pozorovat růžový odstín, jenž patří do takzvaného efektu života. Syrský biskup sedící na svém pohřbu, 1945.
Rodina s urnou, 1894.
+ 13 fotek+ 14 fotek

Vynález daguerrotypie (první komplexní fotografický proces) umožnil i méně majetným lidem pořídit si portrét zesnulého člena rodiny. Fotografie byla totiž mnohem levnější než namalování obrazu. A nutno dodat, že na některých snímcích vypadali mrtví jako živí.

Kamil Šivák
Kamil Šivák 16. 03. 2021 14:00

Posmrtná fotografie je označení pro snímek nedávno zesnulé osoby. Existuje již od samotného vynálezu fotografie v roce 1839. Využívala se nejen pro soukromé účely, ale také v medicíně, hlavně v patologii a pro potřeby policejního vyšetřování. Nebožtíci byli naaranžováni tak, aby vypadali co možná „nejživěji” a zcela přirozeně.

Efekt života

Na úplně prvních posmrtných fotografiích byl pouze detail obličeje zemřelého anebo záběr celého těla. Málokdy bylo tělo umístěno v rakvi. Dospělý nebožtík nejčastěji vypadal jako v hlubokém spánku, děti byly často usazeny na gauči či postýlce a vedle sebe měly svou oblíbenou hračku. Častokrát byly také na společné fotografii se žijícími členy rodiny. Dospělí byli také zafixováni speciálními podpěrami, aby se jejich těla nezhroutila na zem.

Existoval však ještě takzvaný efekt života. V tomto případě se mrtvým dávaly do očí malé podpěrky, aby zůstala víčka otevřená. Pokud to nebylo možné, byly panenky přimalovány na pozitiv. Časem se také vyvinula ferrotypie a ambrotypie, čili techniky, které umožnily přidat na snímcích do tváří mrtvol růžový odstín.

Posmrtná fotografie jako zpravodajství a umění

Mezi nejznámější válečné fotografy patřil Alexandr Gardner, který většinou pořizoval snímky těsně po skončení bitvy. Soustředil se hlavně na detaily mrtvých osob. Později ale vyšlo najevo, že některá jeho díla byla zmanipulována a neodpovídala realitě. Když byl Gardner s polohou těla nespokojený, nechal ji naaranžovat do mnohem „zajímavější” pozice. Tvořil si tak vlastní verzi reality. Mezi jeho nejslavnější snímky patří ty z bitvy u Gettysburgu či pohřbu Abrahama Lincolna.

Téma posmrtné fotografie se nevyhýbá ani Česku. V roce 2004 nasnímala umělkyně a fotografka Barbora Bálková cyklus Sebevraždy. Tomáš Rasl, člen skupiny Český dřevák, se zase několik let podílel na tvorbě sérií snímků s názvem Nevyjasněná úmrtí. Jejich práce najdete i v galerii k článku.

Fotky mrtvých v současnosti

S fotografováním nebožtíků se můžeme setkat i dnes, kupříkladu na východě Evropy. Tam také v minulosti mezi pravoslavnými věřícími kolovaly snímky osob, které byly považovány za svaté. V tomto případě však nedocházelo k žádným aranžmá ani efektům života. Nebožtík byl vyfocený jednoduše v rakvi.

Zdroje informací:

Wikipedia.org: Postmortem photography

Wikipedia.cz: Posmrtná fotografie

Marta Jandová obětovala rakovině prsa, vaječníky i šanci na druhé dítě: Nechtěla jsem umřít jako bratr a maminka

Marta Jandová obětovala rakovině prsa, vaječníky i šanci na druhé dítě: Nechtěla jsem umřít jako bratr a maminka

Související články

Další články