Facebook
Instagram
Kam až může zajít člověk ve snaze dokázat si, že právě on sám je výš než ti druzí? Důkazem takového nadřazeného chování byly expozice lidí jiných ras v zoologických zahradách fungujících převážně v 19. století. Jaké muselo být ponížení těch, kteří byli zavřeni v kleci a ukazováni jako příklad primitivních civilizací?
Představme si svět bez internetu a televize, bez přírodovědných, dokumentárních a cestopisných filmů, ale také bez barevných fotografií. Jak bychom se dozvěděli, jak vypadají a žijí lidé třeba v Africe, v jižní Americe nebo daleko na východě v Asii? Snad jen tak, že by nějaký cestovatel takového člověka z jeho domoviny přivezl a ukázal jej. A v minulosti to tak skutečně bylo. I když se nám to dnes zdá absurdní, stejně jako se dnes jdeme do zoologické zahrady podívat na velbloudy, chodili tam dříve návštěvníci také proto, aby uviděli lidi, kteří se jim příliš nepodobali.
Jiná doba...
Z pohledu lidské zvědavosti a touhy po poznání je takové chování možná pochopitelné, z pohledu lidské důstojnosti a rovnosti ale absolutně zavrženíhodné. Lidé, dovážení do Evropy ze vzdálených koutů světa, kam vstoupila noha kolonialistů, byli totiž bráni jako tvorové primitivní a podřadní, bylo s nimi skutečně zacházeno jako se zvířaty, bez ohledu na jejich lidskou stránku. A jako takoví také „patřili” do zoologické zahrady. Jednu z prvních podívaných tohoto typu nabízel velký zvěřinec ve Vatikánu, kde se už v 16. století mohli díky kardinálu Hyppolytovi návštěvníci podívat na „sbírku” mnoha různých lidských ras – a samozřejmě také zvířat…
Koupený princ
Přišel rok 1691 a Angličan Wiliam Dampier představil divákům potetovaného muže z odlehlého indonéského ostrova. Jak jej dostal do Evropy? Jednoduše ho koupil a přivezl. Princ Giolo, jak se pro zvýšení prestiže expozice tomuto muži říkalo, ale zemřel na neštovice pouhé tři měsíce poté, co připlul do Evropy.
Zvířata a lidé
Velký rozmach výstav exoticky vypadajících lidí přinesla druhá polovina 19. století. Domorodce ze vzdálených končin bylo možné vidět v mnoha velkých městech po celé Evropě, ale i v New Yorku nebo Chicagu. Obchodník se zvířaty (a lidmi) Carl Hagenbeck šel ale ještě mnohem dál a koncipoval ucelené expozice, kde byli lidé předváděni v jejich zdánlivě přirozeném prostředí, tedy i s rostlinami a zvířaty pocházejícími z jejich rodiště.
Velký úspěch měli například severští Inuité, nebo naopak obyvatelé Afriky. Diváci mohli mít pocit, že se na chvíli skutečně ocitli v divočině. A právě „divokost” a primitivnost, které takové výstavy zdůrazňovaly, vedla k podpoře myšlenky, že jde o bytosti méněcenné, které by měla tehdejší vyspělá společnost ovládat...
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Lidské exponáty na světové výstavě
Výstavy lidí byly tak úspěšné, že se taková expozice stala dokonce součástí pařížské světové výstavy v roce 1878 a 1889. Nešlo ale přitom o žádnou okrajovou část výstavy. Černošská vesnice byla obydlena čtyřmi stovkami domorodých obyvatel a stala se hlavní atrakcí výstav. Zatímco ve Francii postavili celou vesnici na světové výstavě, v Německu šli jinou cestou.
V 70. letech 19. století se rozhodli, že jde o možnost vzdělávání běžné populace a domorodce by měl mít možnost vidět každý, ideálně kdykoliv. Jak to zařídit? Jednoduše začleněním lidské expozice do běžné zoologické zahrady, jako tomu bylo třeba v Hamburgu. Lidé byli vystavováni v klecích spolu s opicemi, které jim dělaly společnost. Často byli nazí nebo jen velmi spoře oblečeni, aby byla podržena jejich primitivnost a podřadnost. A to už začalo být opravdu moc i na tehdejší vnímání světa.
První vlna odporu
Jako jedni z prvních se proti takovým výstavám veřejně ohradili američtí černošští duchovní, za které mluvil reverend Hames Gordon. I přesto ale podobné akce ještě pokračovaly, a to hlavně v Evropě. Oblíbené byly v Německu, kde bylo možné vidět podobné expozice ještě ve třicátých letech minulého století. Vystavovaní lidé neměli žádná práva, nemohli normálně žít, ale obvykle se alespoň vyhnuli odvlečení do postupně zřizovaných koncentračních táborů, protože nebyli považováni ze nebezpečné pro režim.
Lidé v opičím výběhu
Dnes už samozřejmě lidské expozice v zoologických zahradách nenajdeme, i když se objevují výjimky – nejde ale o ponižování lidských ras, spíše buď o umělecké vyjádření některé skupiny lidí, nebo marketingové akce. Jako třeba ta, při níž v roce 2007 skupina dobrovolníků v australském Adelaide ve snaze získat peníze na nový opičí výběh pobývala přes den v tom, který již potřebám zoo nevyhovoval. Šlo ale o ryze dobrovolnou akci.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Human ZOO
ZoosHumains: Sauvages, au coeur des Zoos humains
