Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jana věřila, že když bude poctivě pracovat a dodržovat pravidla, vesmír se jí odvděčí. Časem zjistila, že člověk se může snažit sebevíc, ale ne vždy to pomůže.
Dlouho jsem věřila, že když budu dostatečně tvrdě pracovat a dodržovat pravidla, život mi to vrátí jistotou a uznáním. Práce v účetním oddělení tenhle dojem jen posilovala – seděla jsem u počítače, ponořená do tabulek, a měla jsem pocit, že mám všechno pod kontrolou. Čísla byla spravedlivá. Nemusela jsem se hádat ani soudit. Buď seděla, nebo ne... černobílý svět.
Kolega mě okouzlil
Vždycky jsem byla ta hodná. Ambiciózní, spolehlivá a dochvilná Jana. Nikdy jsem nebyla středem pozornosti, spíš jsem fungovala jako tichá pozorovatelka. Možná jsem v práci neměla kamarádky, ale všichni mě respektovali.
Lukáš byl můj pravý opak – charismatický a vtipný. Dokázal rozesmát každého, i šéfa během čtvrtletních porad. Když ke mně poprvé přišel s vtípkem o ajťácích, jen jsem se pousmála, ale srdce mi přesto poskočilo.
Náhodou jsme si sedali vedle sebe v jídelně. Postupně jsme si začali vyměňovat pohledy přes open space. Jeho zprávy po pracovní době byly jako malé dárky po náročném dni. „Ahoj, jak se má moje excelová královna?“ napsal mi jednou. Smála jsem se. Lichotilo mi, že si mě všímá.
Když jsme začali mluvit i o věcech mimo práci, cítila jsem, že v tom je něco víc. Lukáš nikdy nic neřekl naplno, ale ani nemusel. Viděla jsem, jak se na mě dívá, vnímala jsem jeho letmé doteky u kávovaru. Byla jsem si jistá, že je to jen otázka času. A že oba čekáme na ten správný okamžik...
Všechno se změnilo
A pak mě povýšili. Stala jsem se vedoucí týmu. Myslela jsem, že Lukáš mě podpoří, že mi pogratuluje. Ale od té chvíle se mi začal vyhýbat. Jeho chování najednou bylo chladné. Snažila jsem se to omlouvat – stresem, změnami ve firmě, novým nastavením rolí. Ale pravda byla taková, že jiskření mezi námi se změnilo v ticho. A to ticho v propast.
Ještě před měsícem sedával na kraji mého stolu a škádlil mě: „Jano, přiznej, že tu prezentaci beze mě nezvládneš.“ Tehdy jsem se smála, teď jsem u stolu seděla sama.
Sebrala jsem odvahu a šla za ním s novým reportem. Chtěla jsem znát jeho názor před odesláním na centrálu. Lukáš se na mě jen letmo podíval, jako by nechtěl, abych mu stihla pohlédnout do očí.
„Máš chvilku? Potřebovala bych slyšet tvůj názor,“ řekla jsem co nejvíc nenuceně.
„Pošleš mi to mailem?“ odpověděl suše. Bez úsměvu.
Na vteřinu jsem ztuhla. Jasně, že jsem to mohla udělat. Ale dřív jsme to dělali spolu, seděli jsme u jednoho počítače, vtipkovali, přetahovali se o klávesnici. Teď seděl nehnutě. Jeho tón byl formální, stejně jako pohled. „Dobře,“ špitla jsem a vrátila jsem se ke svému stolu.
Co když mě nikdy neměl rád?
Zírala jsem do obrazovky, ale čísla jsem vůbec nevnímala. Proč se Lukáš choval jinak? Ještě před pár dny jsme si byli blízcí... a teď si mě vůbec nevšímal. Jako bychom byli jen dva úředníci, kteří spolu mluví, pouze když musí. Začala jsem si v hlavě přehrávat každý detail. Je naštvaný? Dělá to schválně? Myslí si, že si povýšení nezasloužím?
Jednoho dne jsem seděla v jídelně s kolegyní Kateřinou, kterou znám už pár let. „Tak co ty a Lukáš?“ zeptala se.
Zaváhala jsem. Chtěla jsem předstírat, že nevím, o čem mluví. Ale stačil mi jeden pohled do jejích očí a pochopila jsem, že ví všechno. „Změnilo se to,“ přiznala jsem. „Po povýšení... jako by mě najednou neznal.“
„Možná tě nikdy neznal,“ řekla tiše.
Vzdychla jsem si. „Myslíš, že to byla jen hra?“ zeptala jsem se tiše.
Kateřina zvedla obočí. „A nebyla?“
Podívala jsem se na ni. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vyměnil vzpomínky na šťastné chvíle s Lukášem za verzi, kterou jsem nechtěla znát. Odešla jsem z kuchyňky i s kávou a zastavila jsem se na chodbě, abych se mohla nadechnou. Tehdy jsem zaslechla známé hlasy. Lukáš a Tomáš z mého týmu stáli někde za rohem a mluvili nahlas, zjevně si mysleli, že je nikdo neposlouchá – nebo alespoň nikdo, na kom záleží. „Vyspal jsem se s ní a teď je z ní šéfová. Tomu říkám kariérní růst, měla by mi poděkovat...“ zachechtal se Lukáš. Mluvil o mně...
To byl konec
Tiše jsem se vrátila do kanceláře, sedla jsem si a zírala na monitor. Ani jednou jsem se nedotkla klávesnice. V hlavě mi zněl Lukášův smích.
Druhý den jsem ho pozvala na schůzku do zasedačky. „Posaď se,“ řekla jsem chladně. „Chci, abychom ukončili spolupráci na všech projektech,“ oznámila jsem rozhodně.
Překvapeně se na mě podíval. Chvíli hledal slova. „Počkej... To je snad vtip, ne? Jestli jde o tu prezentaci, můžu...“
„Nejde o prezentaci,“ přerušila jsem ho. „Jde o tvůj smysl pro humor.“
Zbledl. Nemusela jsem nic dodávat. Zjevně mu došlo, že jsem něco slyšela. „Byl to blbej vtip,“ začal a vyskočil ze židle. „Tomáš... on takové věci říká pořád...“
„Nechci už nic slyšet,“ skočila jsem mu do řeči. „Nezajímá mě, jestli to byl vtip, nebo si to opravdu myslíš. Už s tebou nechci mít nic společného. Ani soukromě, ani pracovně.“
Ještě chvíli tam stál, jako by chtěl něco říct, ale mlčel. Pak se beze slova otočil a odešel. Zůstala jsem v zasedačce sama. Cítila jsem úlevu i bolest. Ztratila jsem víc než jen iluzi vztahu. Ztratila jsem kus sebe – tu část, která věřila, že stačí být poctivá a loajální, a všechno bude v pořádku...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
