Facebook
Instagram
Jarmila vzdala snahu o miminko už před čtyřicítkou. Pak ale potkala Edu a řekli si, že to ještě jednou zkusí. Co následovalo, by Jarmila nepřála ani svému největšímu nepříteli.
Moje první manželství se mi rozpadlo kvůli mojí neplodnosti a manželově neochotě počít dítě jinak než přirozenou cestou.
Poslední pokus o miminko
Pár let jsem byla sama. Společnost mi dělal pes Fík. Smířila jsem se se svým osudem a o to víc si užívala roli tety. Bratrovy děti milovaly mého Fíka, často se mnou chodily na procházky. Bylo mi hezky a svůj život jsem měla ráda. Pak jsem potkala Eduarda a můj klid byl ten tam. Oběma nám bylo čtyřicet. Oba jsme byli bezdětní se psem. Stejný osud. Smíření a nalezení vnitřní rovnováhy prostřednictvím chlupatého miláčka.
„Jaruško, co kdybychom zkusili miminko? Vím, je to šílené, ale máme poslední šanci. Mám nás objednat na kliniku asistované reprodukce?“ zeptal se mě Eduard jednoho večera u sklenky vína asi po třech měsících vztahu. Vlastně jsem ani nevěděla, co mu mám odpovědět. Otázku mateřství jsem měla uzavřenou. Do rána jsme se na téma bavili a Eduard ve mně svou nabídkou opět vyvolal touhu po dítěti.
Naděje a strmý pád na dno
Kupodivu se mi podařilo otěhotnět na první pokus IVF. S Edou jsme byli šťastní a čekali na osmý týden těhotenství, kdy lékař zjistí, zda miminku tluče srdíčko. Dva dokonalé měsíce plně očekávání. Eda mě rozmazloval a večer u televize mi hladil břicho. Jenže při kontrole mi gynekolog oznámil, že nevidí srdíčko a plod má pravděpodobně vývojovou vadu. Což se za další tři týdny potvrdilo.
Následoval potrat a šestinedělí. Depresi jsem zajídala množstvím jídla, bojovala s výčitkami a nenáviděla samu sebe. Své tělo, které není schopno donosit dítě. Eda byl smutný a snažili jsme se hodně chodit na výlety, abychom alespoň na chvíli zapomněli na naši bolest. Zpětně jsem si vyčítala, že jsem do celé akce šla. Znovu jsem tím rozdrásala svou největší ránu.
S bezdětností jsem se nakonec smířila
Po potratu jsem se cítila zle. Neustále jsem se potila, měla jsem neklidnou mysl a kila letěla nahoru. Zřejmě i z jídla, kterým jsem sanovala svoje splíny. Ztloustla jsem o deset kilo. Nesnášela jsem své tělo. Nesnášela jsem samu sebe. Eda byl ze mě nešťastný. Neustále mě ujišťoval o své lásce a žádal mě o prominutí, že mi svým nápadem způsobil takovou bolest. „Jarmilko, kolegyně v práci mi dala kontakt na čínskou medicínu. Zajedeme tam," navrhoval.
Trvalo mi rok, než jsem se dostala z hormonální nerovnováhy, kterou mi způsobilo těhotenství, potrat a moje psychika. Díky čínské medicíně jsem za pár měsíců pocítila vnitřní úlevu a klid. Začala jsem dvakrát týdně cvičit hormonální jógu, která jistě také přispěla k mému uzdravení. Konečně jsem se dostala na svoji váhu a roční boj o návrat do komfortní zóny bych nikomu nepřála. Ale podařilo se a dnes už se zase směju. S Edou a našimi chlupáči jsme spokojený pár. Zpětně ničeho nelituji, alespoň mám jasno, že jsem udělala maximum a neexistuje žádné „co kdyby“.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
