
Jonáš si nikdy nemyslel, že by smích mohl být problém. Vždycky ho považoval za něco lehkého, osvobozujícího, za přirozenou reakci na radost. Teprve časem pochopil, že existují chvíle, kdy se smích mění v nepřítele. Přichází nepozván, a právě tehdy, kdy by měl člověk být zticha.
Smích mě přepadá často ve chvíli, kdy by měl člověk mlčet. Jako by se ve mně cosi bouřilo proti pravidlům, která ostatní přijímají se samozřejmostí, protože teď je ticho, teď je vážno, teď se to nesmí. Právě tehdy se mi koutky úst začnou nebezpečně chvět.
Smích na pohřbu byl jenom začátek
Poprvé jsem si toho všiml na pohřbu dědečka. Stál jsem v černém kabátě, ruce sepnuté, hlavu sklopenou a snažil se tvářit, jak se sluší. Kněz mluvil o pomíjivosti, o prachu a návratech. Všechno bylo přesně takové, jaké to má být. A pak se to stalo. Vítr nadzvedl krajkové volány, které lemovaly rakev „spícího“ dědy. Působilo to, jako by chtěl odletět. A mně se v hlavě vybavil obraz dědečka, jak se zvedá a brumlá, že tohle zdržování je zbytečné.
Smích se ve mně nafoukl jako bublina. Nejprve jsem si ho držel hluboko v krku, jako zakašlání. Pak začal prosakovat ven. Ramena se mi rozvlnila, dech se mi lámal. Matka po mně střelila pohledem, který mě měl probodnout skrz naskrz. Já se kousal do rtu, cítil jsem krev, ale smích byl silnější. Ne proto, že by mi dědeček nebyl drahý. Právě naopak. Ten smích byl zoufalý, nepatřičný, nechtěný. A přesto skutečný.
Pracovní porady jsou pro mě zkoušky
Na vážných poradách sedím nejraději u dveří. Když šéf mluví o propouštění, o ztrátách, o budoucnosti firmy, hlídám si dech, počítám dlaždice na podlaze, opakuji si v hlavě svoji prezentaci. Stačí ale drobnost. Něčí přeřeknutí. Skřípnutí židle. PowerPoint, který se zasekne na absurdně deformovaném grafu. A už cítím, jak se mi v hrudi cosi svírá – ne smutkem, ale tím prokletým tlakem smíchu.
Jednou jsem to nevydržel. Vyprskl jsem. Krátce, ostře. Ticho v místnosti zhoustlo. Všichni se na mě otočili, jako bych právě přiznal zločin. Snažil jsem se to zachránit zakašláním, omluvou, čímkoli. Šéf se jen chladně usmál a pokračoval. Od té doby se mnou mluví opatrně, jako s někým, kdo není úplně v pořádku. Možná mají pravdu.
Nejhorší to bylo u lékaře
Seděl jsem naproti mému lékaři, ruce položené na kolenou, zatímco on klidným hlasem vysvětloval výsledky vyšetření. Slova jako „nádor“, „nejistá prognóza“ a „další postup“ by měla vyvolat strach. A strach tam byl. Těžký, dusivý. Ale pod ním, jako spodní proud, se znovu objevil smích. Tentokrát ne kvůli trapnému detailu, ale kvůli té absurdní situaci: dva cizí lidé v bílé místnosti, jeden s papíry, druhý s tělem, které ho zradilo.
Začal jsem se třást. Lékař se zarazil a položil mi ruku na paži. „Je vám dobře?“ zeptal se. A v tu chvíli to ze mě vyšlo. Smál jsem se, až mi tekly slzy, až mě bolelo břicho. Smál jsem se vlastní bezmoci, vlastní konečnosti, tomu, že jsem živý a možná už ne na dlouho. Lékař mlčel. Pak zavolal sestru.
Smích je můj způsob obrany
Později mi řekli, že to je obranný mechanismus. Že se tak moje hlava brání tíze okamžiku. Že nejsem bezcitný. Jen jinak postavený. Přijal jsem to jako vysvětlení, ne jako omluvu.
Dnes, když cítím, jak se smích dere ven ve chvíli, kdy by měl přijít pláč, už s ním tolik nebojuji. Nechávám ho projít. Vím, že nepatří ven. Ale patří ke mně. Je připomínkou toho, že i v nejvážnějších okamžicích jsme křehcí, nedokonalí a směšně lidští. A možná právě proto ještě pořád žiji.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




