Facebook
Instagram
Alžbětě bylo vždy líto, že je jedináček, ale musela se s tím smířit. Když ji nečekaně zahynuli rodiče, jela na nějaký čas do jejich domu. Jednoho dne nad hrobem svých rodičů spatřila cosi, co ji přimělo k určitému pátrání. Co objevila?
Když jsem byla malá, záviděla jsem svým kamarádkám, že mají sourozence. Mě matka říkávala, že další dítě už mít nemůže. Vždy u toho měla velmi smutný výraz. Dnes už vím proč.
Smutný jedináček
Bydleli jsme s rodiči na vesnici v útulném domě. Byla jsem jedináček, což mě velmi trápilo, protože jsem si doma neměla s kým hrát. Rodiče se mi sice věnovali, ale mně chyběl parťák v mém věku. Matka mi to vždy vysvětlovala tak, že už je stará a další dítě mít zkrátka nemůže. Musela jsem se smířit s tím, že budu jedináček.
Jakmile jsem dospěla, odstěhovala jsem se do města. Doufala jsem, že si najdu dobrou práci a časem muže, se kterým založím rodinu. Věděla jsem, že chci mít děti minimálně dvě, aby měly to, co mně v dětství chybělo. Práci jsem našla poměrně rychle. Po čase i manžela.
Malý chlapec na fotce
Čas od času jsme jezdili k mým rodičům. Jednou matka vytáhla nějaké staré fotografie a my společně vzpomínali. Seděli jsme u toho snad celé odpoledne. Blížil se večer a matka mě poprosila, abych fotky uklidila a odnesla zpět na půdu. Dlouho jsem tam nebyla, tak jsem se chvíli rozhlížela. Padla mi do oka truhla, která byla přikrytá dekou.
Podívala jsem se dovnitř. Byly tam další fotografie. Poměrně dost staré a zažloutlé. Zdálo se mi, že na pár fotkách vidím matku s malým chlapečkem. Netušila jsem, kdo ten chlapec je. Šla jsem zpět dolů, abych se matky zeptala. Ta tvrdila, že to nebude ona, ale možná její matka se svým synem.
Nechala jsem to být. Šli jsme spát a druhý den jsme jeli s manželem domů. Za pár dní se stalo něco tragického. Dostala jsem zprávu, že rodiče zahynuli při autonehodě. Čekalo mě mnoho zařizování a nepříjemných úkonů. Nikomu nic takového nepřeji. Je to velmi psychicky náročné.
Našla jsem svého bratra
Když bylo po pohřbu, vzala jsem si v práci pár dní volno. Jela jsem do baráku po rodičích. Chtěla jsem být chvíli sama. Znovu jsem šla na půdu a hrabala se v těch fotkách. Brečela jsem nad nimi dva dny. Pak jsem se vydala na hřbitov. Usedla jsem k hrobu rodičů a prosila o zázrak. Vtom se přede mnou objevil mlhavý přízrak, který připomínal malého chlapce.
Byl mi povědomý. Už jsem ho někde viděla. Lekla jsem se a běžela zpět do domu. Tehdy mi to došlo! To je chlapec z té fotografie, kterou jsem našla na půdě. Stále mi nedocházelo, jaká je v tom spojitost. Vrátila jsem se znovu na hřbitov. Když jsem se blížila k hrobu rodičů, opět jako by se nad hrobem na malý okamžik objevil přízrak s chlapeckou tváří.
Musela jsem celé věci přijít na kloub. Obrátila jsem půdu vzhůru nohama. Nakonec jsem našla něco, co mi pomohlo to celé rozluštit. Zjistila jsem, že to byl můj malý bratr, který zemřel ve třech letech. Matka to přede mnou celý život tajila. Nezlobím se na ni. Jsem ráda, že to vím alespoň teď. Doufám, že je můj malý bratříček teď s naší maminkou. Už se mi totiž nezjevuje. Snad našel klid.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
