Facebook
Instagram
Paní Anna je v důchodu a všechen čas věnuje svému pejskovi Maxovi. Když byli nedávno na večerní procházce, pořádně je vyděsil duch psa. Anna není jediná, kdo má takový zážitek...
Manžela už nemám a děti bydlí daleko, takže mi zůstal jenom pes. S Maxem si dobře rozumím a díky němu mám dostatek pohybu, protože spolu pořád chodíme na procházky. Jednoho večera nás oba pořádně vyděsilo něco, co jsem ještě nikdy nezažila.
Strašidelná večerní procházka
Slunce už zapadalo, ale můj pes Max a já jsme se vydali na náš obvyklý okruh po nedalekém lesoparku. Max je starý a trochu unavený, ale pořád mu dělá radost chodit na procházky. Když jsme se blížili ke stromům, Max najednou zastavil a začal štěkat na něco v dálce. Překvapeně jsem se podívala tím směrem. Zdálo se mi, že tam vidím pobíhat psa.
A skutečně. Jenže jsem ho na tu dálku nemohla poznat. Nepřipomínal mi žádného z pejsků, se kterými jsme se potkávali. Psi mají večer svítící obojky, ale když se tenhle přiblížil, vypadalo to, že svítí celý. To už Max přestal štěkat a s kňučením se mi schoval mezi nohy.
Srdce mi začalo bušit a po zádech mi běhal mráz. Ten pes byl průhledný a lehce světélkoval. Pobíhal kolem, nás si vůbec nevšímal. Vzala jsem Maxe na ruce a pádila domů.
Potkali jsme přízrak psa
Chudák Max, srdce mu bušilo snad víc než mě. Doma jsme seděli ještě dlouho na pohovce a on se mi třásl na klíně. Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem stará bába, která má vidiny, nebo jsme skutečně viděli přízrak. Maxovo podivné chování by naznačovalo druhou možnost...
Přestala jsem s Maxem chodit večer ven a zdálo se, že on proti tomu nic nemá. Ale pořád ve mně hlodal červíček zvědavosti. Zkusila jsem se proto opatrně zeptat jednoho starého pána, který také chodí ven se psem, a žije na sídlišti déle než já.
„Takže jste viděla Baryka..." zkonstatoval po chvilce mlčení. Nemohl mě víc šokovat. A pak mi vyprávěl smutný příběh o rodině, které asi před čtyřiceti lety, když byl na místě lesoparku ještě les, myslivec zastřelil pejska. Byl to nějaký funkcionář, takže se to zametlo pod koberec. Ale ta rodina se s tím nikdy nesmířila a odstěhovala se.
Smutný příběh mrtvého pejska
„Jenže po nějaké době se pejsek znovu objevil... Nevím, jak je to možné, ale Baryk tady najednou byl. Nejdřív reagoval na oslovení, ale pak už ne. Jen tady bloumá a hledá svou ztracenou rodinu..." dodal pán. „Zkoušeli jste je najít?" zajímalo mě. „Samozřejmě. Jenže nikdo nevěděl, kam se odstěhovali. A pak, co bychom jim řekli?" podíval se mi upřeně do očí. Taky jsem nevěděla.
Zoufalý Baryk se prý začal objevovat méně často, nyní je to jednou za několik let. Nevím, jestli bych setkání s ním mohla označit za štěstí. Je to tak smutný příběh, že jsem si několikrát poplakala. Znovu chodím s Maxem na večerní procházky. On neprojevuje nadšení a drží se u mě, ale já vím, že Baryk nikomu neublíží. Je to jen smutná bloudící duše.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
